Týden
VANA PLNÁ KRVE A MIKROFON
|
|
|
Kuriózní divadelní počin, vlastně scénický koncert miu-see@poetrymusical, přichystalo Divadlo Komedie nejen pro své věrné fanoušky.
Když převzalo Komedii duo Dušan D. Pařízek a David Jařab, děly se tam často dost pozoruhodné či přímo nepřístojné věci. Divoké, snad ničím nespoutané netradiční večery, v nichž se míchala parodie, nekonvenční umění a originalita s někdy dost nekoncepčním plácáním kolem. Něco se uvádělo jako regulérní inscenace - nelze zapomenout třeba na drogovou operu Praha-Město (dnes mám rande se svým), estetickou detektivku Vyšetřování pokračuje, myslivecko-ironický středověký mýtus Parsifal, čistě pánskou variaci na Nebezpečné známosti Kvartet nebo ekonomicky a sociálně teoretizujícího Olivera Twista). Konaly se cykly malých večírků - třeba Ostrostřelci-dramata nebo večery byvšího souboru M.U.T. (Mensch und Trauma). Kdeže loňské sněhy jsou. Komedie je dnes precizním divadlem s jasným designem herectví i vystajlovanou vizuální a dramaturgickou koncepcí, které stále těší, ale už méně překvapuje a ještě méně rozčiluje.
Jako návrat do starých časů tak pamětníkům oněch zakladatelských časů, kdy se kalila ocel umění, musí připadat vynikající projekt Miu-see@poetrymusical, který kombinuje koncert, čtení poezie a nezřetelnou divadelní akci.
Ve středu pozornosti jsou honosně odění hudebníci v čele s Romanem Zachem a Ivanem Acherem a v popředí velká stará vana, vybavená mikrofronem. Ta se stává dějištěm interakce mezi ženou (Dana Poláková) a mužem (Stanislav Majer), patrně milostného příběhu. Není snadné popsat, co se vlastně v poetrymusicalu děje. A o to ani nejde, projekt útočí na diváka spíš náladou a hudbou. Zazní pár bonmotů, pár nedokončených písniček, sem tam někdo vystoupí vně jevištní dění a komentuje ho. Snad i ta „dekadentní koupel ze zpěvy", jak zní oficiální podtitul inscenace, na to sedí. Pomocí meotaru se na zadní stěnu promítají právě tvořené obrazce, občas se mikrofonem hrábne do strun (a připomene se nám tak známé pravidlo, že klavír je hlavně bicí nástroj). Někdy v druhé třetině si Roman Zach posteskne „je to moc vykloubené, s tím se nikdo neztotožní". Zvláštní magie, zvláštní humor. Možná to nejzajímavější, co se teď v té dnes již apartní Komedii hraje.
|
|
|
|
Vojtěch Varyš, Týden, 11. února 2011
|
|