Mladá fronta dnes
BEZDOMOVECKÝ PIJAN NA DIVADLE ZÁŘÍ. I KDYŽ VRÁVORÁ A MUMLÁ
|
|
|
Dramatizaci povídky Josepha Rotha Legenda o svatém pijanovi uvádí pražské Divadlo Komedie. Premiéru mělo toto výborné představení minulý pátek.
Joseph Roth, nostalgik „starých časů“ podunajské monarchie, který se ovšem také aktivně zasazoval o jejich návrat, napsal svou slavnou magickou prózu na sklonku života v pařížském exilu. Bylo to ve stejném roce, kdy začala druhá světová válka, již předpovídal, a kdy on sám krátce před vypuknutím válečných hrůz umírá.
Odpusť nám, dlužníkům
Pražské Divadlo Komedie pokračuje ve své německojazyčné linii – v Rothově případě přikládá další díl k dlouhé řadě filmových nebo divadelních zpracování jeho próz. Nejde v žádném případě o nošení dříví do lesa, neboť autor scénáře (s využitím překladu Veroniky Pokorné) a režisér David Jařab vtiskl Rothovu podobenství, a vlastně „závěti“, svébytnou divadelní podobu.
Existuje výmluvnější obraz cizoty než fičící vítr ženoucí ulicí starý papír? V úvodu představení Legendy tuto výmluvnost znásobuje dvojice opilců, žalostných postav k podpírání, včetně sugestivního hudebního doprovodu. Prostá scéna: lokál a pokoj hostince, stolek se židlemi na jedné a mosazná postel na druhé straně. „Démon alkohol“ hraje v Rothově próze jen zástupnou roli, podobně jako v povídce Venedikta Jerofejeva Moskva – Petuški zpáteční; jde o podobenství úzce spjaté se slovy otčenáše v jejich původním významu: Odpusť nám naše dluhy, jakož i my odpouštíme našim dlužníkům. Jak jednoduché se zdá splnění instrukce vrátit dlužný obnos dvou set franků jen přes ulici, obzvlášť je-li dlužník záhadně nebo díky šťastným náhodám dotován dalšími penězi. Ale je to jako ve zlém snu: při nejlepší vůli a koncentraci se dlužník nepohne z místa.
Skvělé i vedlejší role
Představení dominuje Martin Pechlát v hlavní roli pařížského bezdomovce Andrease Kartáka z Olšovice v polském Slezsku. Při vrávoravé úvodní etudě s Martinem Fingerem, který vystupuje v roli tajemného Dobrodince, promlouvají obě postavy dvojím způsobem – vedle jevové stránky (opilecké mumlání) slyšíme i jejich nejvnitřnější, „střízlivé“ hlasy.
Co všechno se odehrává v nitru člověka, který léta přespával pod mosty, při návratu do běžného světa lidí, můžeme číst v hercově tváři hned v úvodní scéně v hostinci, kdy si Andreas prohlíží doklady, zpola nevěřícně, zpola nepřítomně si opakuje vlastní jméno a svá životní data – a nepřehlédneme subtilně odlišenou zaskočenost při nešťastníkově pohledu do vlastní tváře v zrcadlení v hostinském tácu.
Svět a dobu, v níž se příběh odehrává, připomenou Dana Poláková v roli Andreasovy bývalé ženy Karolíny a Gabriela Míčová jako tanečnicezlodějka Gabby. Nepřehlédnutelný je také Stanislav Majer, jenž výtečně ztělesnil Andreasova někdejšího kamaráda ze školy a nyní úspěšného fotbalistu Kaniaka. (Škoda, že se zatím neuděluje Radokova cena za nejlepší výkony ve vedlejší roli.) U Ivety Jiřičkové v roli servírky Terezy by mohlo ubýt šouravé stylizace. Andreas si do ní jednak promítá vysněnou dceru, což divákům nemusí být hned jasné, jednak si ji nakonec zamění za svatou Terezičku, jíž má v kostele naproti odevzdat dlužný obnos.
Představení jako celek znovu dokázalo, jak silným hereckým týmem Divadlo Komedie už delší dobu disponuje a jak umí uplatnit jeho jednotlivé vklady.
|
|
|
|
Josef Mlejnek, Mladá fronta dnes, 2. března 2011
|
|