Instinkt
KAMILA POLÍVKOVÁ: NEJLEPŠÍ JE BRUCE WILLIS
|
|
|
Nejstarší dcera mima Boleslava Polívky nechce o herecké profesi ani slyšet; k exhibování prý není stvořená. Když se ale pustí do režie, nebere si tato na první pohled tichá dáma servítky. Do své nové divadelní inscenace angažovala bezdomovce a nechala je rozehrát ostrou politickou satiru. Ani trochu v ní nezastírá svůj názor, že k menšinám se Češi chovají jako burani.
Burani? Není to přehnané? Co vám vadí?
Náš přístup k lidem na okraji společnosti je, mírně řečeno, dost zastaralý. Příkladem můžou být předvolební hesla dokonce vládnoucích politických stran, které postavily svou komunální kampaň na připravenosti k boji s „nepřizpůsobivými živly". „Pryč s bezdomovci", „vyčistíme ulice", „akční plán" a podobné nehoráznosti snad nikde jinde v Evropě voliče nepřesvědčí. Jsem si jistá, že by to nikdo ani nezkoušel, protože by šel okamžitě od válu. V České republice se taková hloupost některým lidem zamlouvá a většině je lhostejná. Vědomí solidarity je v každé společnosti ukázkou její vyspělosti. K tomu jsme se tady nedopracovali.
Ale vždyť v Česku existuje mnoho charitativních organizací, které bezdomovcům pomáhají.
Jistě. Na jedné straně jsou neziskové organizace, dobrovolníci a občanská sdružení, na druhé straně chce ministr práce a sociálních věcí prosadit, aby exekutoři mohli dlužníkům brát i sociální dávky. To mě přivádí k zuřivosti! Problémy sociálně slabých se přece nedají řešit takhle obecně. Každý z těch lidí má jiný příběh, jiný důvod, proč se ocitl v těžké situaci. A dostat se z takové situace je mnohdy právě kvůli nevyhovujícím zákonům doslova nemožné.
Problematika lidí bez domova asi nikdy nemá uspokojivé řešení.
Ve Velké Británii prý existuje možnost státní bezúročné půjčky, která člověka za určitých podmínek vytáhne z nejhoršího. Než dojde k tomu, že mu exekutoři kvůli staré pokutě z MHD seberou střechu nad hlavou, sociálka vezme děti a podobně, má šanci si udržet nízkou, ale důstojnou životní úroveň a postupně svou situaci řešit. Na ulici se často ocitnou lidé právě díky dluhům, které narostou z původně nízkých částek. Dalším dobrým nápadem, který realizují některá německá města, je třeba kulturní pas, který si sociálně slabí lidé můžou za symbolickou částku pořídit a navštěvovat zdarma kulturní instituce, divadlo, výstavy, koncerty.
Vy jste ve hře Víra, láska, naděje prostor lidem bez domova dala. Jaká to byla zkušenost?
V Horváthově hře je velká scéna odehrávající se před úřadem pro veřejné blaho. Hlavní hrdinka Alžběta se ocitne mezi lidmi, kteří mají na rozdíl od ní skutečné problémy - invalidé, nezaměstnaní, sirotci... Nedokázala jsem si představit, jak takový obraz inscenovat bez toho, aby to působilo uměle. Ošuntělé kostýmy, trochu zašpinit tváře, schovat ruku do rukávu a kulhat? Nikdy! A vzpomněla jsem si na divadlo lidí bez domova Ježek a čížek.
Scéna, v níž se bezdomovci střetnou s policisty, působí hodně opravdově.
Tak například náš „kakadu" - pankáč Miloš - skutečně vidí rudě, když zahlédne uniformu, bez ohledu na to, jestli je to na ulici, nebo na jevišti. Snažili jsme se zachovat autenticitu a vycházeli z osobních příběhů herců bez domova. Všechno, co zazní z jejich úst, je skutečné a osobně se jich to týká. Šlo mi o střet divadelního a reálného světa.
Jste k české společnosti skeptická, jak se mi zatím z vašich odpovědí zdá?
Jsem vlastně velice optimistická. Není to ideální, ale na druhé straně je aspoň co zlepšovat. A to mě inspiruje, motivuje, dodává chuť se zapojit a něco pro to zlepšení udělat. Možností je dost - ani nevím, kde začít.
Vy se zapojujete hodně, ne?
Původně jste dělala kostýmy a scénografii, teď dokonce režírujete. To tak nějak přirozeně vyplynulo. V Divadle Komedie pracuju intenzivně už pět let. Kromě kostýmů fotím všechny inscenace, navrhuju a realizuju grafickou image, jsem s nadšením přítomná u většiny zkoušek. Za tu dobu jsem měla možnost se toho od svých spolupracovníků Dušana D. Pařízka (ředitel divadla a režisér - pozn. red.) a Davida Jařaba (umělecký šéf, autor, režisér) hodně naučit. Oba mě podpořili, takže jsem se odvážila v minulé sezoně poprvé režírovat vlastní adaptaci románu Thomase Brussiga Hrdinové jako my.
Není to velká změna? Od výtvarných návrhů přejít k režii? Říkat hercům, co mají dělat, vykreslovat psychologii postav, prostě šéfovat?
Ten rozdíl je obrovský a uvědomila jsem si to až za pochodu - na první čtené zkoušce inscenace Víra, láska, naděje. Herci, bezdomovci, dramaturgyně, výtvarník, inspice - asi dvacet lidí - a já. Měla jsem pocit, že ze sebe nedostanu slovo. To bylo opravdu vtipný. A těžký samozřejmě.
Co je na práci novopečené režisérky nejtěžší?
Můžu naslouchat všem kolegům, kteří mi radí, říkají, co si myslí, diskutují, navrhují řešení, ale ten správný podnět musím rozpoznat já sama. Musím vědět, co chci, a rozhodnout se správně. Občas nastanou i konfliktní situace. Vyžaduje to určité schopnosti a musím říct, že si nejsem úplně jistá, jestli na to mám povahu.
A o herectví jste neuvažovala? Tu profesi máte v rodině hodně zakořeněnou.
Několikrát už jsem divadlo hrála, vlastně by mě to asi mohlo i bavit, ale mám příšernou trému a vůbec problémy vystupovat jakýmkoli způsobem na veřejnosti. Rozhodla jsem se, že v tom nebudu pokračovat. Hraní mi nepřináší tolik uspokojení, abych kvůli němu byla ochotná prožívat ty strašné stavy.
Čili jste na herečku příliš plachá?
Asi jo. Strašně se nervuju, že něco pokazím, že to bude trapný. A je to čím dál horší. Po některých představeních míváme v divadle diskuse s publikem. Nemusím ani mluvit, jen při představě, že se mě někdo na něco zeptá a já budu muset přede všemi promluvit, mi naskáčou červené fleky a nezmizí, dokud všechno neskončí.
Co vás, introvertní typ, tedy táhne k divadlu?
Nejradši přemýšlím, pojmenovávám a hlavně se dívám. Hrozně ráda pozoruju herce, sleduju zkoušky, představení vidím mnohokrát. Nikdy mě to nepřestane bavit. Divadlo spojuje všechno, co mě zajímá - literaturu, historii, politiku, výtvarné umění, hudbu, filozofii, psychologii. Navíc když se podaří dát dohromady skupinu lidí, kteří si rozumějí a navzájem se inspirují, je to radost.
Typický bavič po tátovi asi nebudete?
To rozhodně ne.
Tak to zkusme opačně. Býváte smutná?
Melancholie je stav duše. Když má člověk čas a možnost být sám a melancholický, má podle mého názoru šťastný život. Těžko se to vysvětluje. Musí se to trénovat. Na druhé straně bych se nikdy neobešla bez legrace, bez úsměvu. K tomu jsme naším otcem od malička dost tvrdě vedení.
Vyšla jste z početné a svým způsobem pestré rodiny. Máte pocit, že klasická rodina má v současné společnosti ještě význam?
Že je naše rodina „pestrá", jsem nikdy necítila jako handicap. Asi proto, že fungovala. Vzájemné vztahy byly vždycky láskyplné a vřelé. V takovém případě až tak nezáleží na formalitách, jakou je například manželství. Fungující rodinné vztahy mají pro mě nenahraditelný význam. A nejde jen o rodinné příslušníky, které znám osobně. Díky vědomí o tom, jací byli mí předkové, jak žili, přemýšleli, jak se v určitých životních situacích zachovali, se můžu dozvědět víc i o sobě. O tom, kdo jsem, v čem můžu navázat, pokračovat, co musím eventuálně napravit nebo změnit.
Co třeba řešíte se svou rodinou? S tátou, sestrou?
Pro mě je nejdůležitější, co si o čemkoli, co dělám, myslí moji nejbližší. Táta mi nedávno řekl, že přestože se svými inscenacemi projel skoro celý svět, vždycky měl vyprodáno a lidé ho nosili na rukou, stejně neměl klid, dokud nevěděl, co si o jeho představení myslí moje máma a jeho kamarád Honza Dungel. Já to mám stejně, jen místo toho Honzy mám Dušana Pařízka.
Jak vypadají u Polívků debaty o divadle? Do rána?
Diskutuju strašně ráda, je to jedna z mých nejoblíbenějších činností - diskutování a přemýšlení úplně miluju. S mým tátou i sestrou to jde samo. Ráda s nimi debatuju do noci o všem, co mě zajímá, vzrušuje, baví nebo rozčiluje. Naše dýchánky v Olšanech u krbu, to je radost!
Táta jenom radí, nebo se i zeptá na váš názor?
Na něm je právě skvělý, že neradí. On inspiruje. A nechává se inspirovat.
Spolupracujete s tátou podobně jako vaše sestra Anička, s níž moderoval udílení Českých lvů?
Já se ve všem, co dělám, snažím cíleně, vědomě a intenzivně na jeho práci navarozhovo zovat. Je to moje přirozená zkušenost, ze které můžu vycházet. Do těch dvou inscenací, které jsem zatím režírovala, jsem záměrně vložila konkrétní odkaz na tátovu inscenaci.
Když je to tak, co podle vás považuje váš táta při práci za nejdůležitější? Co spojuje jeho představení a filmové role?
Úsměv! Úsměv ve filozofickém slova smyslu. A hravost. Schopnost být za každých okolností svobodný - člověk může být svobodný vždycky, když se dokáže povznést, usmívat se, když umí být laskavý. Je v tom naděje.
Byla pro vás velká změna přestěhovat se do Prahy, když jste do svých třiceti žila na Moravě?
Mě ani nenapadlo vnímat to jako nějakou zásadní změnu. Přijela jsem za prací, která mě nesmírně baví, rozdíl jsem vnímala jen v té vzdálenosti. Šlo spíš o upgrade, nebyl to žádný problém.
Nejde přece jen o práci. Vy jste neměla typické přistěhovalecké problémy se sháněním bydlení, zubaře, kamarádů?
Mám v Praze sestru, odmalička jsem za ní jezdila, a spoustu kamarádů - mimochodem, hlavně z Brna. Ve stejné době jako já se sem přestěhovali i Chantal s bratrem Vladimírem. Táta tady taky tráví hodně času. K tomu jsem měla štěstí, že se sestra zrovna odstěhovala ze svého bytu, takže jsem mohla bydlet na místě, které dobře znám a mám ráda. Nikdy jsem v Praze nezažila pocit ztráty nebo stesku po domově.
Nebude to i tím, že divadelníci jsou na kočovný život zvyklí?
Možná. Navíc mám výhodu, že jsem ráda sama. Samotu vyhledávám. Jsem ráda v roli pozorovatele.
Na druhou stranu - váš táta si pěstuje svůj pevně zakořeněný svět na farmě v Olšanech. I slavnou Manéž natáčí „za rohem" - v brněnské televizi.
Táta byl celá sedmdesátá a osmdesátá léta na cestě. Celou tu dobu měl možnost zůstat někde jinde, ale nevyužil ji. To něco znamená. Má v životě nějaký pevný bod, a to je podstatné. Naprosto to chápu.
Do jeho pevného bodu se rády opírají bulvární média. Údajné dluhy na farmě, spory o valašské království... Mluvíte o tom doma?
Bulvár nesleduju, léta už nemám ani televizi. Takže když na to přijde řeč, nemůžu se moc zapojit. Pro mě je ztráta času zabývat se věcmi, jako jsou pomluvy a drby. Nezajímá mě to, nemám na to kapacitu. V tomto směru samozřejmě považuju za podstatné informace, které mám od táty - tedy z důvěryhodného zdroje.
Nemáte televizi? Že byste byla divadelnicí, která nesleduje filmy?
Filmy sleduju často a ráda. Nemám sice televizi, ale DVD přehrávač vlastním. Když mám dost času, dívám se i na tři čtyři filmy denně. Vybírám si a koukám jenom na to, co mě zajímá.
Takže televizními seriály jste, předpokládám, netknutá.
Když jsem ještě televizi měla, úplně mě dostal seriál 24 hodin. Politicky naprosto nekorektní, skvěle napsaný, natočený a zahraný americký akční seriál. Po prvních třech dílech jsem toho musela nechat, protože jsem nebyla schopná stíhat jednou týdně všechny reprízy, což se nedalo vydržet - bylo to opravdu úžasně napínavý. Takže jsem byla nadšená, když seriál konečně vyšel na DVD a já jsem s ním strávila jednoho celého silvestra.
Na 24 hodin bych vás netipoval ani náhodou.
Mám vášeň pro akční filmy, ovšem jenom určitého druhu. Mě baví, když jsou vtipný. Dá se to přirovnat ke starým němým groteskám. Dneska k tomu ještě přibyly hlášky. Nejlepší je Bruce Willis. Poslední skaut, Smrtonosná past jedna až čtyři, Cop Out...
Za chvíli odlétáte do Curychu navrhovat kostýmy, jaké jsou vaše divadelní ambice?
Já moc neplánuju. Ambice neřeším, spíš se nechávám oslovovat tím, co přijde. Navíc si dovedu představit tolik jiných věcí, které bych kromě divadla mohla dělat a které by mě bavily.
Vy snad hodláte skončit s divadlem?
Dokud bude fungovat Divadlo Komedie, je pro mě priorita práce tam. Až skončíme, tak se uvidí. Fakt je, že chemii se asi nikdy věnovat nebudu, ale dovedu si sama sebe představit v různých zaměstnáních. Můžu dělat cokoli, když budu mít pocit, že to má pro mě, a tím i pro ostatní smysl.
|
|
|
|
Miloš Kozumplík, Instinkt, 20. ledna 2011
|
|