Hospodářské noviny
SVATÝ PIJAN
|
|
|
V Komedii se hraje o posledním opilcově vydechnutí. David Jařab adaptoval pro divadlo povídku Josepha Rotha.
Divadelní adaptaci povídky Legenda o svatém pijanovi, poslední a nejspíš také autobiografické práce rakouského spisovatele Josepha Rotha, uvedlo Divadlo Komedie. Režie Davida Jařaba s nadsázkou a uhrančivým minimalismem přenáší na komorní scénu tento prostý popis šťastně odevzdané opilecké existence, jež je zároveň podobenstvím fatální neschopnosti člověka dostát metafyzické výzvě.
Na věčně opilého, špinavého pařížského bezdomovce Andrease Kartáka (Martin Pechlát) se doslova sypou šťastné náhody. Neznámý Dobrodinec (Martin Finger) mu tiskne do ruky bankovky, kamarád z dětství, nyní slavný fotbalista Kaniak (Stanislav Majer), mu nabízí peníze i pomocnou ruku, zdráhavě o něj pečuje servírka Tereza (Iveta Jiřičková)... Dokonce i poté, co jej po vášnivé noci okrade frivolní tanečnice Gabby (Gabriela Míčová), mu zbývá v peněžence přesně tolik, aby mohl splnit slib, který dal poté, co mu osud seslal pomocnou ruku poprvé: že vrátí svaté Terezičce v kostele na protější straně ulice tehdy darované dvě stovky.
Ranní návraty ke sklence
Režisér soustřeďuje děj povídky do kavárny malého hotýlku, z něhož je výhled na kostel, kam Karták nikdy nedojde. Bezvýchodný stereotyp jeho ranních návratů ke kavárenskému stolku a příznaků kocoviny, rituál tácků se skleničkami, které jsou vzápětí vyprázdněny, podtrhuje silný, opakující se hudební motiv (Petr Haas), který vtipně evokuje tápavý rytmus opilecké chůze.
Právě ten předznamenává i začátek inscenace, kdy vykořeněný pařížský lůzr vrávorající pustou šedivou ulicí, ve větru a mezi pomačkanými papíry se potká s rovněž řádně sťatým Dobrodincem. Z opravdu zdařilého klaunského výstupu dvou blábolících opilců dělících se o jednu cigaretu, z nichž jeden druhému cpe do ruky peníze, se vyloupne nejmagičtější scéna představení. Uprostřed změti těl a opileckého šumlování zazní najednou jasné hlasy obou - toho, kdo dává a toho, kdo přijímá a zavazuje se slibem.
Bezmocná vůle opilcova
Je to nejsilnější obraz inscenace, která takovým zvláštním vytržením z až naturalisticky věcné herecké interpretace dokáže stvořit magický okamžik, v jakém se člověku může dostat znamení shůry.
Stejně fatální dojem ale vyvolává i Kartákova slabost, drobná selhání, okamžiky, kdy jeho odhodlání přejít přes ulici ke svaté Terezičce zmaří náhoda nebo jen něčí věta, která odvede pozornost, pohled na skleničku, gesto.
Je to paradoxní, ale ona bezmocná vůle opilcova je ve vynalézavosti jak nepřejít ulici ke kostelu a dostat se k další sklence i svým způsobem zábavná. Také osud přeje Kartákovi až do poslední chvíle. Když vydechne naposled, svírá v ruce zas ony dvě stovky.
|
|
|
|
Marie Reslová, Hospodářské noviny, 8. března 2011
|
|