Lidové noviny
JAŘABOVO OPILÉ TANGO V PAŘÍŽI
|
|
|
Legenda o svatém pijanovi Davida Jařaba, zpracovaná dle prózy Josepha Rotha, je další z řady autorských jevištních přepisů nedivadelních textů, jimiž Divadlo Komedie dramaturgicky obohacuje české divadlo.
Pražská Komedie tuto objevnou činnost provozuje pravidelně, z těch nejúspěšnějších připomeňme Pařízkovy / Musilovy Zmatky chovance Törlesse, jimiž se Komedie před časem skvěle prezentovala na Salcburském festivalu, nedávný Pařízkův / Kafkův Proces nebo Jařabův přepis Urzidilovy črty Weissenstein, který dost možná nezískal letos Radoka i proto, že byl z hlediska ankety smolně premiérován na samém sklonku roku předminulého a z mnoha tipů, včetně mých, automaticky vypadl. Hraje se v moll Ač jde o povídku autora, jehož si právem – navzdory jeho haličským židovským kořenům – spojujeme s typickými c. a k. rakouskými atributy, Jařabovu inscenaci kupodivu neotevírá a nedoprovází poklidný vídeňský valčík, nýbrž vášnivý rytmus tanga (autorem nezanedbatelné hudební stopy inscenace je Petr Haas). A právě v rytmu tanga – častěji ovšem mimo jeho rytmus – vevrávorá na scénu Martin Pechlát jako ztroskotanec Andreas, nohy už mu neslouží, a tak hledá oporu tu v přilehlé zdi, tu v podstatně méně spolehlivém dalším opilci, jenž vevrávorá na scénu po něm (Martin Finger alias Dobrodinec).
Ve chvíli, kdy se spolu tito dva v marné snaze udržet rovnováhu a zapálit si přitom cigaretu dostanou do kontaktu (zejména když přeruší opileckou etudu a zcizí ji střízlivou nabídkou dobročinnosti, tedy expozicí hlavního tématu večera), v této chvíli jsem věděl, že mám jako divák vyhráno. Že tu budu opět svědkem výsostného divadla, tj. skutečné, na jiné médium nepřevoditelné herecké tvorby, a ne mechanického přestěhování vyzkoušeného panelu televize (literatury, filmu) do panelu divadla. Vybavila se mi snová atmosféra slavného songu Georga Kreislera o dvou šílených tetách tančících ve vylidněné Vídni vprostřed noci své nekonečné tango (Zwei alte Tante tanzen Tango).
Zde ovšem jako o život tančí i sám Roth, vykořeněný vídeňský žid, smutný opilec a emigrant, tančí své „poslední tango“ – kde jinde než v Paříži. Ta asociace na známý film pak probleskne hlavou ještě několikrát, je tu však zásadní rozdíl: Jařabův opus se odehrává důsledně v moll, jeho syrové naturalismy (erotické scény) se pohybují na hraně snu a skutečnosti, pracují s drsným náznakem a zbytek ponechají naší fantazii.
Vlídný sešup do nicoty Pechlátova bezdomovce, jenž si nemůže vzpomenout na své jméno a kroutí nad ním v dokladech bezradně hlavou, dostihuje minulost. Jak ta skutečná (navštíví ho jako živá výčitka současného zbědovaného stavu jeho bývalá družka, elegantní a studená Karolina Dany Polákové), tak ta virtuální, vybájená „změněnými stavy vědomí“. Tu reprezentuje v inscenaci něžná, s hrdinou spřízněná servírka Tereza, do níž si opilcovo nitro promítá neexistující dceru a která mu posléze splývá se svatou Terezou z blízké kaple.
Ušmudlanou a patrně i sexuálně zneužívanou „svatou“ Terezu hraje – tak trochu jako protiúkol – půvabná Iveta Jiřičková, která i při svém mládí suverénně zvládá jak lyricky křehkou hrdinovu vidinu, tak její křupansky nemotornou polohu. Škoda jen, že pro ty, kdo nestudují program, zůstává nedovysvětlený fiktivní vztah otec-dcera motivem matoucím.
Naopak nevysněnou konfrontaci s realitou představuje pro hrdinu lehká děva Gabriely Míčové (nádherně mu vrací jeho příšerný zlozvyk pít koňak na ex jako vodu) a někdejší úspěšnější spolužák Kaniak v přesně vybroušené Majerově miniatuře fotbalové hvězdy. Své poslední tango směrem do nicoty však tančí Pechlátův Andreas hlavně s vlídným Fingerovým Dobrodincem, který názorně předvádí, jak lze opilcovo svědomí i vůli spolehlivě korumpovat i dobročinností.
|
|
|
|
Vladimír Just, Lidové noviny, 11. března 2011
|
|