Mladá fronta dnes - Kavárna
DO DNA! KONEC NESVATÉHO PIJANA V PRAŽSKÉ KOMEDII JE NEODVRATNÝ
|
|
|
Brát, či nebrat inscenaci Legenda o svatém pijanovi tak, jak leží a běží, anebo ji vztahovat ke stejnojmenné předloze z pera rakouského spisovatele Josepha Rotha (1894-1939)? To je, oč mi tu běží.
S trochou rozpaků hledím na vlídné recenze, jichž se této inscenaci v tisku zatím dostalo; s rozpaky proto, že žádná z hodnocení se zatím neptá, zda je divadelní adaptace, sepsaná a režírovaná Davidem Jařabem, adekvátní Rothově próze. Nebo se máme zabývat výlučně tím, co vidíme na jevišti a naprosto zapomenout na fakt, že to, na co hledíme, vychází z něčeho, co jsme předtím četli? Přiznávám, že takového odseknutí se od předlohy nejsem schopen. Zkrátka: nedlouho před návštěvou Divadla Komedie jsem si Rothovu prózu přečetl a v sále mě jímal neodbytný dojem, že to, co příběhu opilce Andrease Kartáka inscenátoři přidali, je méně než to, co mu ubrali.
Základní věrnost
Z adaptací próz německojazyčných autorů, které David Jařab v Komedii dosud provedl, stojí podle mě nejvýše Weissenstein. Tato inscenace s relativní věrností sledovala příběh obsažený v próze Weissenstein Karl pražského německého spisovatele Johanese Urzidila, ale zároveň vytvořila od původního textu odpoutanou jevištní skladbu, která se vůči předloze nachází v kongeniálním postavení. Praktičtěji řečeno: vidíme-li tuto inscenaci a známe-li Urzidilův text, obdivujeme se rovnocenně obému; vidíme, jak z předlohy inscenátor utvořil tvar, u něhož nemáme pocit druhotnosti a okleštěnosti.
Divadelní Legenda o svatém pijanovi rovněž v zásadě uchovává věrnost prozaické předloze. Se zájmem a uznáním hledím, jak umně se David Jařab vypořádal s dějovými určeními obsaženými v Rothově povídce. Redukce počtu postav na sedm figur je právě taková, aby dobře udržela kostra příběhu. Scénograficky je David Jařab skoro jako vždy brilantní: vpravo hotelová dvoupostel, vlevo kavárenské zákoutí se stolkem a židlemi, uprostřed jeviště dozadu ustupující prostor zakončený pouliční stěnou, do níž opilec Andreas naráží nebo se o ni opírá, aby ještě na tomhle světě nějaký čas vydržel. Během představení poznáváme, jak je Jařabova scénografie při své nekomplikovanosti variabilní a dobře vymyšlená. Hudba Petra Haase využívající motiv tanga zprvu zní vzdušně a nezávazně, avšak tím, jak přesně je nasazována v rozličně vyznívajících okamžicích, proměňuje se i vnímání Haasem zkomponovaného motivu - umí být i sarkastickým komentářem nebo zlověstným prvkem.
Ne a ne těch dvě stě franků vrátit
„Jednoho jarního včera roku 1934 sestoupil jakýsi pán pokročilého věku po kamenných schodech přes Seinu k jejím břehům. Tam spávají, anebo lépe řečeno, táboří obyvatelé Paříže bez přístřeší – je to známo takřka celému světu, budiž to však při této příležitosti lidské paměti připomenuto.“ Tak praví Joseph Roth v prvním odstavci Legendy o svatém pijanovi.
Tedy přesné zařazení časové i místní. Toto určení inscenátor Jařab potlačuje – Paříž je to „odhadem“, tušeně, kostýmy přibližně odpovídají třicátým letům, ale ten dobový opar, přítomný v Rothově textu, se v inscenaci nevyskytuje. Legenda se v Komedii vznáší v blíže neurčené minulosti, příběh je osekán na sociální živočichopis bez dobové kotvy. Co však ustupuje ještě silněji do pozadí, to je dimenze legendy. Legenda je vyprávěním o životě a smrti, o zázracích, které světce či mučedníka na cestě potkali, v legendách se objevují postavy křesťanské historie. Rothovo vyprávění skutečně nese ráz legendy: názvem sice ironické, „obsazením“ civilistní, nicméně aby Andreas měl šanci splnit slib, který dal (věnovat dvě stě franků do kaple svaté Marie des Batignolles, kde se nachází soška svaté Terezie z Lisieux), je vystaven sérii zázračného přísunu peněz, z nichž se mu ovšem nepodaří tu dlužnou sumu odložit a odnést do kaple. Joseph Roth udržuje vyprávění v rytmu klapajícím jak podpatky o velkoměstskou dlažbu, v krátkých kapitolách, adekvátních epizodám, do nichž se drolí závěrečná fáze pijákova života. Přitom ale, to považuji za důležitý moment, se Roth nevyžívá v popisech Andreasova chlastání, alkoholismus textem prostupuje docela střídmě.
Naproti tomu jevištní Andreas z pití prakticky nevyjde a jsme dokonale ujišťováni, že se jedná o pijana velkého formátu. V Jařabově inscenaci získává nečekaný přísun peněz do kapes Andrease nikoliv povahu zázraku, nýbrž šťastné shody okolností. Pijanův příběh nabývá na jevišti Komedie výrazně realističtější ráz, Terezička z Lisieux není přítomna pouze symbolicky, nýbrž si ji Andreas také projektuje do osoby přisluhovačky Terezy.
Někdy je asi lepší nečíst
„Bylo mi jasné,“ píše David Jařab v programu inscenace, „že bude třeba převést do scénáře nikoli literární podobu této novely, ale její jedinečnou atmosféru a emocionalitu. Divadelní prostředky, stejně jako Rothův literární jazyk, nesmějí být nijak okázalé a jejich radikalita může spočívat pouze v prostotě a – na moje poměry značné – konzervativnosti.“ Lze však z příběhu vyjmout a uchovat jeho „jedinečnou atmosféru a emocionalitu“, a přitom změnit povahu vyprávění? Nejsou ony atmosférické a emocionální dimenze organicky srostlé s tím, jakým způsobem je vyprávěno?
Výsledek v Komedii se nejeví coby výrazně konzervativnější, než jiné tamější inscenace, včetně Jařabových. Maximálně funkční, „geometricky“ úsečná scénografie je typickým rysem tohoto divadla. Hudba od častého spolupracovníka Petra Haase organicky vplouvá do pomyslného znamenitého „soundtracku“ Komedie. A pak je tu herectví, dosud v recenzi nezmíněné a jinými hodnotiteli vyzdvihované, zejména u představitele hlavní role Martina Pechláta. Při vyrovnanosti a sehranosti zdejšího hereckého kolektivu je vcelku samozřejmé, že Martin Pechlát na sebe nejvíce upozorňuje – prostě proto, že mu ve hře patří ústřední part. Ale Martin Finger, Jiří Černý, Dana Poláková, Gabriela Míčová, Stanislav Majer v ničem nezaostávají, byť jejich vklad je třeba i epizodní (prostitutka Gabby v podání Míčové). Do Komedie se dneska chodí mimo jiné „na výkony“ – a rovněž v Legendě o svatém pijanovi můžeme vidět proč. Nelze přehlédnout ani kreaci hostující Ivety Jiřičkové, která by však neprůraznost, služebnost Terezy mohla vyjadřovat menší mírou šouravosti a tělesné sklopenosti; zato plasticky pracuje s mimikou Terezčiny tváře.
Dá se říct, že Rothova prozaická Legenda o svatém pijanovi byla kolektivem Komedie transformována v „civilnější“ a obecnou studii o pijanově neodvratném konci. A jako taková může být – a také je - přijímána vstřícně.
Nevylučuji, že čistěji, otevřeněji, nesvázaněji a nadšeněji bych Legendu o svatém pijanovi vnímal, kdybych Rothovu předlohu neznal, kdyby mi během návštěvy divadla nezněla v hlavě. Možná je při adaptaci znalost předlohy svým způsobem na škodu, neboť kromě toho, že umožňuje lepší orientaci v příběhu, zároveň narušuje, komplikuje a posunuje sledování inscenace. Zážitek z četby vnucuje svou pravdu, která je jiná než pravda jeviště.
|
|
|
|
Josef Chuchma, Mladá fronta dnes - Kavárna, 14. března 2011
|
|