Divadlo Komedie | Článek

Divadelní noviny

GABRIELA MÍČOVÁ: TĚLO JE JENOM MASO

Na rozhovoru jsme se domluvili v holešovické La Fabrice po předpremiéře projektu DS Továrna Políbila Dubčeka – 1968 čas utopie, v němž Gabriela hraje ve třetí části, v aktovce F. Nievy Zrychlené srdce. Po premiéře jsme již mluvili o autorizaci. Například jsem musela doplnit jména svých pedagogů na DAMU, říkala a já se začal ošívat, jelikož seznamy milovaných kolegů rozhovorům neprospívají. Nakonec to nebylo tak zlé, přesto mě mrzelo, že nejlepší charakteristiku svého typu rolí Gabriela vypustila. Jak zněla? Maminka se přední herečky Divadla Komedie před premiérou vždy vyptávala: A zase ti tam budou ubližovat?

Kdy jste se narodila?
Pětadvacátého února 1975. Zdá se vám to důležité? Proč?

Protože jsem si na internetových stránkách Divadla Komedie přečetl, že jste narozená ve znamení Ryb. Jaká je jejich charakteristika?
Nevím přesně, ale už několikrát jsem svým znamením hodně lidí překvapila. Asi neodpovídám představám o tom, jaké Ryby bývají. Ale já se o význam znamení zase tolik nezajímám.

Tak to se mi ulevilo, jelikož mi tahle typologie podle narození přijde pěkně scestná…
Já si ji ráda přečtu o druhých, protože se mi potvrdilo, že se člověk často setkává s lidmi stejného znamení a nebo některá znamení se v jeho okolí vyskytuji častěji. A také asi není náhoda, že se ve znamení Ryb anebo Blíženců rodí hodně lidí s uměleckými sklony.

Takže tomu přece jen trochu věříte. A jste aspoň se svým datem spokojená?
Určitě. Kromě toho, kdo se může pochlubit, že se narodil v den únorového vítězství pracujícího lidu? A vy, kdy jste se narodil?

Na Den dětí prvního června, tedy Blíženec. Stejně to je ale iracionální způsob poznávání druhých, nemyslíte? Vyptáváte se snad na začátku zkoušení, kdy se který kolega narodil?
To ne. Já jsem dost plachý člověk a v tomto směru jsem jako ta ryba. Spíše se nechám chytit na udici. Nejsem v pozici lovce, který by druhého přehnaně zkoumal, prostě se nechám ulovit a řídím se při tom intuicí. Párkrát jsem na ni při práci nedala a nedopadlo to dobře. Intuice funguje bez ohledu na znamení. Ačkoli na druhou stranu to může být i dobrá zkušenost pracovat s někým, s kým jste si prostě nesedli. Člověk se z toho pro příště poučí.

Kdy a jak jste se prvně nechala »chytit« divadlem?
Narodila jsem se v Prostějově, ale přestěhovali jsme se do Vyškova, kde jsem chodila na zdrávku, a jednou jsme jeli se školou do divadla v Brně na představení Vladimíra Morávka v Huse na provázku Panna a netvor. Byla jsem z něj unešená, hlavně z představitele Netvora…

Jak jste se ocitla na herecké škole v Šumperku?
Hlásila jsem se na JAMU a všem, co neuspěli jako já, poslali materiály o šumperské soukromé herecké škole. Tam jsem byla dva roky. Po zdařilých přijímačkách na obor činoherní herectví jsem začala studovat DAMU. Dostala jsem se do ročníku, který vedli Boris Rösner, Eva Salzmannová a Miloš Horanský.

Co vás na divadle chytlo? Že nemusíte vstávat brzy ráno do práce?
Kvůli tomu, že mám dva měsíce prázdnin a nemusím po večerním představení vstávat v šest, divadlo opravdu nedělám. Prvotní je to společenství lidí a tvůrčí proces. To nakonec začalo už s Vladimírem Morávkem. Dodnes mě nejvíce zajímá, s jakými lidmi pracuji a jak se to dotýká lidí, kteří do divadla přijdou. Proto jsem právě v Komedii, kde divadlo má pro mne smysl. A to především díky lidem, kteří mají podobný pohled na práci.

Nebylo vám někdy líto, že jste opustila profesi anděla strážného s injekční stříkačkou?
Když jsem končila DAMU a nevěděla jsem, jestli dostanu nějakou práci a zda mě uživí, říkala jsem si, že se v nejhorším mám kam vrátit. Po zdrávce jsem rok dělala v nemocnici na ORL v části onkologického oddělení, kde jsem se musela setkat i se smrtí. Samotná práce mě bavila, protože měla nějaký význam a já jsem cítila, že je důležité pomáhat. Zpětně jsem ale ráda, že u toho nemusím být. Dlouhodobě bych nemocniční prostředí asi špatně snášela.

V inscenaci Bernhardova Světanápravce hrajete ženu, která pečuje o nemocného manžela a v závěru přistoupí k eutanázii. Co si o ní myslíte?
Pokud je to přání trpícího – tak jako v naší inscenaci – může to být vysvobození. Sama za sebe si ale nedovedu představit, že bych něco takového udělala opravdu blízkému člověku. Neunesla bych tu zodpovědnost, to rozhodnutí, které nejde vzít zpátky.

Divadlo je asi nejpomíjivější umění. Po derniéře přežívá inscenace hlavně ve vzpomínkách. Na jakou svou roli nejvíce vzpomínáte?
Ráda vzpomínám na svou první hlavní roli v Šumperku, kde jsem v prvním ročníku hrála v absolventské inscenaci vyššího ročníku. Jmenovala se Kudlanka v ringu, taková genderově podvratná hra americké autorky, která se opravdu odehrávala v ringu jako symbolický zápas muže a ženy od jejího narození, přes malou holčičku, až po vdanou ženu. Režíroval to srbský režisér z JAMU Stano Sládeček, měli jsme živou kapelu a fyzicky náročnou choreografii.

Nevyřizovala jste si tam účty s opačným pohlavím?
Tenkrát ne… dnes by to bylo myslím o dost zajímavější, ačkoli já v sobě nemám žádnou vyhraněnost. Nemám potřebu hájit jedno pohlaví před druhým. Myslím, že mohou docela dobře koexistovat spolu, pokud je oboustranná vůle.

A další role v inscenacích, které ožijí jen ve vzpomínkách?
Tahle fáze vzpomínání mě asi teprve čeká. Jsem v Komedii v angažmá od roku 2002…

Jste snad na odchodu?
Nejsem, ani divadlo nekončí, samozřejmě. Naopak, je to přece otevřená kapitola.

Tak po jaké roli se vám bude jednou stýskat?
Je to opravdu předčasné, ale nyní asi nejvíce po Marjánce ze Schwabova Antiklimaxu. Byl to začátek, představovala první velký úkol v Komedii a váže se k ní nějaké moje životní období. Je to sice už šest let, ale pořád k ní cítím velmi intenzivní vztah. Vzpomínám si, že Antiklimax mě prvně přesvědčil o smysluplném úsilí režiséra Dušana Pařízka o uvádění rakouské a německé dramatiky.

Jak vlastně došlo k vaší spolupráci?
Ta začala už na škole. Jako první práci mi nabídl Dušan roli Bianky v inscenaci Lidumor aneb Má játra beze smyslu. Poprvé jsem se tu také setkala s textem Wernera Schwaba. Potom následovala práce v Dušanově úpravě Schillerových Loupežníků, v Banditech.

Vy sama jste nezapochybovala, neměla nutkání dělat přece jen konvenčnější typ divadla, než jaký představují jména jako Schwab, Bernhard, Jelineková, Kafka, Musil?
Začátky v Komedii byly těžké. Ale věřila jsem…

Dramatice anebo spíše režisérovi?
Neříkám, že jsem pracovala se spoustou režisérů, ale pár jsem jich poznala. A myslím, že také poznám, jestli někdo dochází na zkoušky, aby vyrobil inscenaci, o níž si diváci řeknou, že to bylo hezké. Potom ale zažijete režiséry, kteří to myslí vážně, není to pro ně práce od deseti dopoledne do dvou odpoledne, ale intenzivní období, kdy žijí s hrou a jejími postavami a navíc přesně vědí, kam až chtějí hru dotáhnout. A v tom je skrytá síla, která musí strhnout každého. Anebo možná každého ne, mně ale více vyhovují právě takovíto posedlí režiséři, kteří dokáží investovat daleko víc, než je nutné. Ten rozdíl je pro mě zásadní a tady v Komedii se vždycky o dosažení maxima usilovalo. Přes obtížné začátky se ukázalo, že to přesvědčení, kudy se ubírat, smysl mělo.

Režiséři Pařízek, Jařab, Nebeský, s kterými pracujete v Komedii, vám ale nestačili. Jak jste se dostala k režisérce Viktorii Čermákové?
Doporučila mě Eva Salzmannová. Nazkoušeli jsme s Viktorkou Enquistovu Noc tribádek v malostranském Rubínu. To byla pro mě zajímavá zkušenost, protože jsme se vzájemně neznaly, netušily jsme, do čeho spolu půjdeme. Prostě skočíte do prostředí, kde se nemůžete spolehnout na to, že ostatní herce dobře znáte a víte, co můžete od sebe očekávat. Viktorka si vybrala tuto hru určitě ne náhodou, je to téma, které se jí, jako ženy, osobně dotýká. A já se snažila být tím nástrojem, kterým to může sdělit.

Nástrojem? Takovým dlátem v rukou režisérky?
Herci jsou prostředníci toho, co chce režisér říci, ne?

Není herec spíše režisérovým médiem?
To máte jedno, jak tomu říkáte. Režisér si vybere herce, kteří pro něj představují ideální médium, protože ví, že oni nejlépe přetlumočí jeho výklad. Přece není náhoda, že se kolem režiséra pokaždé vytvoří určitý okruh herců, ať už na divadle nebo ve filmu. Navíc režisér rozhodne, kdo s kým bude na jevišti stát.

V několika Pařízkových inscenacích jste byla partnerkou Martinovi Fingerovi. Aby partnerství fungovalo, to je do značné míry práce režiséra.
Patrně nás s Martinem zná lépe než my dva sami sebe, proto nás dává partnersky dohromady a my na sebe slyšíme.

A vám osobně vyhovuje taková přísná hierarchie jako v nemocnici, kdy primář a režisér mají vždycky pravdu?
Nemyslím si, že to, co jsem řekla, popírá široké možnosti hereckého projevu. Jedná se přece o týmovou práci, kde má každý svou roli přesně danou a tu musí perfektně zvládat, ať už je velká nebo malá. Režiséra zde vnímám jako instanci, která nese odpovědnost za celek, a proto dodává další a další podněty.

Setkávat se s tak náročnou dramatikou a originální dramaturgií, kterou se Divadlo Komedie prosadilo v pražském kontextu, není pro herce žádná legrace. Jak se třeba díváte na Wernera Schwaba?
Mimořádně bystrý člověk, který byl schopen vtipně a drze popsat společnost, jak ji vidí jen on sám. Navíc jedinečným, obdivuhodným jazykem. Jeho ironicky chytré texty mě baví čím dál víc.

A Thomas Bernhard? Jak byste je odlišila?
Je mezi nimi značná podobnost, ale právě používání jazyka je odlišuje, a tak vznikají zcela různé světy… Vy mě ale zkoušíte z autorů, jako bych byla literární vědkyně. Asi vás zklamu, ale já o dramaticích tolik nepřemýšlím. Daleko více o postavě, kterou mám hrát. Je to málo?

Takže konkrétněji. Jak jste v Kafkově Procesu řešila dvojroli Slečny Bürstnerové a Leni?
Původně to bylo určené pro dvě herečky, ale nakonec jsme to spojili ve dvojroli. Jelikož ale celý příběh Josefa K. je v naší inscenaci vnímán čistě z jeho pohledu, tak to naopak takovýto výklad umocňuje. Proč by Josef K. nemohl ve dvou různých ženách vidět stále jen tu jednu?

Jaký vlastně máte ke svým postavám vztah?
Neupírám takovou pozornost k tomu, zda autor napsal opravdu dobrou postavu. Daleko více mě zajímá, jestli mi ta postava dává možnost vlézt sama do sebe a najít něco, co jsem ani nečekala, že se o sobě dozvím. Takto to ale mám od samého počátku, od provázkovského Dětského studia, že se chci pomocí divadla dovídat víc sama o sobě. Rozumím – divadlo jako psychoterapie.

Naposledy jsem vás viděl v Musilových Snílcích. Co jste se o sobě dověděla skrze postavu Reginy, komplikované hysterky?
Objevovala jsem ty skutečně temné ženské stránky, které by byly asi těžko akceptovatelné, kdybych takto exaltovaně o něco usilovala. Velikou výhodou divadla je ta možnost, že pokud chcete, můžete ventil svých vnitřních tlaků upustit. A pak to je osvobozující a příjemné, protože si na jevišti odžijete bez následků situace, jaké by vás v civilním životě odrovnaly.

S režisérkou Čermákovou jste spolupracovala na její inscenaci podle knížky Hůlové, které dala provokativní název Česká pornografie. Prý jste prováděly s ostatními herečkami určitý průzkum?
Já se toho neúčastnila. Existují přece různé sociální druhy prostituce. Jestli si chce někdo vydělávat tímto způsobem, jeho věc, ale často – nevím v kolika procentech případů – nejde o dobrovolnou ani výdělečnou práci. A jak můžete poznat z toho, co najdete na internetu, o jakou kategorii se jedná? Byla to tedy zase nová zkušenost, například jsem začala jinak vnímat své tělo. Herečky většinou řeší, co budou mít na sobě, jestli se neukáží nějaké faldíky, ale když jsme během zkoušení Pornografie pobíhaly neustále ve spodním prádle, přestanete to řešit. Nakonec šlo prostě jenom o moje maso, naturalisticky řečeno.

Ani s poslední scénou, kde jste všechny donaha, jste problém neměly?
Bylo nám sice slíbeno, že se na nás nebude příliš svítit, což se tak docela nedodrželo, ale braly jsme to jako tečku, která má své opodstatnění. Nebyla samoúčelná. V Komedii také pracujeme s nahotou, ale nikdy to není vulgární, ani ji nestavíme na odiv. Pakliže se nejedná o cílenou provokaci, s nahotou nemám problém. Na Pornografii se mi zvlášť líbila atmosféra uzavřeného, ženského společenství, přestože se jednalo o prostředí nevěstince. Ta atmosféra provázela už samotné zkoušení, kdy jsme měly takové intimní sedánky a líčily jsme si s kolegyněmi své zkušenosti a životní osudy. Během zkoušení málokdy dojde k takovému otevření a prolnutí našich témat.

Vás tedy nejvíce poznamenala úloha bojovné Kudlanky v ringu a role Marjánky, která je obdobou známější Marjánky ze Schwabových Prezidentek. Mají nějaké společné vnitřní téma?
V obou případech šlo o existenciální boj proti životním lžím a také o počátek práce, o vyzkoušení prostředků, které jsem pak dál rozvíjela. Snažím se svou práci nevnímat od role k roli, ale spíše jako určitý celek. Snad ta cesta někam směřuje bez větších výkyvů a propadů. Mám myslím i štěstí na role, protože se v žádné netrápím, přestože současně nejsou tak jednoduché, abych si hned řekla, že mi sedí. Režisér asi ví, co je pro mě dobré si v určitou chvíli vyzkoušet.

A vy si jen pochvalujete, jaký jste stále šikovnější nástroj v jeho rukou. Ale jaké máte své vlastní téma?
Asi nebude náhodou, že dostávám role osudových žen, které jsou ale v submisivním postavení. Ta linie postav, které musí obstát v nějaké konfrontaci se společností anebo s partnerem, je asi nejvýraznější. Mám pocit, že tyto postavy nejsou zbabělé, ve finále mnohdy působí jako silné ženy, připravené situaci, do níž se do dostaly, řešit. Takže vás role submisivních žen v osobním životě paradoxně posílily?
Právě naopak: mám pocit, že to, co prožívám ve skutečnosti, mohu tu a tam vkládat do svých rolí a jejich prostřednictvím se za sebe vyjádřit ke světu. Bohužel na jevišti Komedie nemám tolik příležitostí prokázat i svůj nesmírný pohybový a komediální talent. Jsem krásná, vtipná, univerzální žena, prostě »hanácké koláč s vlasama«, jak by řekla jedna z mých postav z inscenace Sportštyk.

Všiml jsem si, že i po premiéře odjíždíte z divadla na kole. Jak dlouho chcete riskovat život v pražském provozu?
Jezdím už od dětství. Je to pohodlné, rychlé, ekologické. Takový svobodný pohyb v prostoru města. Ovšem ráda chodím i pěšky.

Odjíždíte tedy z divadla v kruhu vnitřní samoty?
Ano. Není nad to. Naložím po premiéře květiny do košíku a jedu. Bohužel Praha stále není cyklistům přizpůsobena.

Na internetových stránkách Komedie jsem se ještě dočetl, že plánujete otevřít a provozovat restauraci. To neměl být vtip?
Nešlo o vtip. S kamarádkou o tom opravdu seriózně přemýšlíme. Už několik dlouhých let.

Čím by se vaše restaurace odlišovala od tisíců dalších? V čem byste chtěly být nezaměnitelné jako Divadlo Komedie mezi ostatními pražskými scénami?
Kamarádka žije v New Yorku ve čtvrti, kde se všichni znají, scházejí se v kavárnách, skoro v pantoflích z domova. U nás taková místa scházejí. Hlavní vtip by byl v tom, že by šlo o prostor, kde by člověk mohl strávit celý den, číst si, psát, pustit si film, dobře poobědvat, dát si kávu, relaxovat, takže by měl mít možnost se po jídle natáhnout, vlastně takový veřejný obývák, odpočinková zóna. Zkrátka byste se nemusel přemisťovat – do hospody na jídlo, do kavárny si přečíst knihu, u nás byste měl všechno v jednom.

Hezky jste si to naplánovaly. Co vás k tomu vede, snažit se lidem dělat dobře? Není v tom podvědomá reakce na přece jen temný svět Wernera Schwaba a dalších, kteří jsou opakem pohodové relaxace?
Možná ano. Proč nemít ve stále agresivnější každodennosti nějakou oázu, kam si můžete přijít odpočinout? Vždycky nemáte šanci odjet na chalupu do lesů. Je to spíše takový sen, který nás baví vymýšlet, ale uskutečníme ho třeba až… někdy.

* * *

Dušan D. Pařízek o Gabriele Míčové

Milá Gábi,
vzbuzovala jsi zájem, ještě než Tě člověk poznal. Během krátké přestřelky členů výběrčí komise se Miloš Horanský zastával neznámé adeptky studia činoherního herectví na DAMU slovy: „Čápici ne, čápici ne! Ušatého netopýrka ano! Čápici ne!!!“ Občas si na to vzpomenu, když se společně snažíme o hluboké a temné, mnohdy zašifrované texty, jejichž obsahy je třeba rozkrýt, zevšednit a zlidštit, aby diváka mohly zasáhnout. Předpokladem takové práce jsou především herci, kteří i ty nejsložitější obrazy a metafory sdělí přirozeně, obyčejně a upřímně. Když se tak zamyslím nad Tvou prací z poslední doby, tak mi nezbývá než poděkovat: o Ženě Světanápravce už jsem toho řekl mnoho, přesto ještě jednou – konflikt lásky a smrti je tak univerzální, že ho bez věrohodného lidského rozměru snad do tak intenzivního (a krátkého) příběhu ani nelze vměstnat... Jak jsi spojila dvě odlišné stránky ženské přitažlivosti, nedostupnost tajemství Slečny Bürstnerové a živočišnost Leni, v jednu ucelenou postavu, je výjimečné... Snášet doslovné a dokonané násilí v postavě Herty, překonat její fanatické pánbíčkářství a proměnit její osud v příběh tragického pádu až na samotné dno lidské společnosti, a to bez sebemenší parodie a patosu, je velké – Ty ses obrátila naruby a doslova potíš za Schwaba krev... Věčně opouštěná Milena z Karlova náměstí a její touha po sounáležitosti nepůsobí ani náhodou banálně, protože dovoluješ divákům, aby skrze Tvou (respektive Mileninu) vlastní „ledničku“ nahlédli do Tvé „kuchyně“ notorické pečovatelky o blaho bližních – a to je vzácné... Exaltovanost hysterky Reginy může ze Snílků udělat sled velkých čísel, pakliže ji někdo nepropůjčí emocionalitu zklamané, ještě stále hledající, a proto stále chybující ženy... A to všechno během tak krátké doby!
Děkuji. Dušan D. Pařízek

Richard Erml, Divadelní noviny, 29. října 2008