Hospodářské noviny
V DIVADLE KOMEDIE SE ODEHRÁVAJÍ POSLEDNÍ CHVÍLE LIDSTVA
|
|
|
Divadlo Komedie uvedlo v české premiéře apokalyptickou grotesku rakouského spisovatele Karla Krause Poslední chvíle lidstva. Přesněji – nečekaně silnou a zneklidňující inscenaci inspirovanou tímto obřím protiválečným dramatickým dílem v překladu Hanuše Karlacha. Šest set stran a přes pět set postav Krausova „šíleného kankánu lidské blbosti a surovosti“ se totiž velmi pravděpodobně nikdy kompletně na žádném jevišti neobjeví.
Tvůrci inscenace – text upravila Viktorie Knotková a každý ze tří dílů má svého režiséra – se nutně museli dopustit redukce a zvolit z ohromujícího množství textového „materiálu“ pouhou výseč. S ohledem na celoživotní Krausovu posedlost slovem a jazykem, jehož postupující devalvaci v novinách a veřejných projevech už na počátku 20. století pokládal za příznak úpadku společnosti a civilizace vůbec, vybírali logicky a stále aktuálně.
Inscenace se tak soustředí na to, jak lze žurnalistickou senzacechtivostí nebo politicky či ekonomicky účelově měnit, zastírat či manipulovat pravou podstatu války i utrpení s ní související. Vzhledem k dnes všudypřítomné mediální interpretaci a fikci jde o téma bezpochyby živé.
Krausův mnohohlasý chór lidstva se v inscenaci zúžil na sedm „archetypálních“ reprezentantů moderní společnosti: reportérku, skeptika, vlastence, kaplana, vojáka, politika a herečku – politikovu ženu. Těchto sedm postav v různých podobách prochází třemi díly inscenace, z nichž každý ukazuje na zvrhlý stav společenského vědomí jinými prostředky a vlastně i v jiném žánru.
Všechny tři části se odehrávají v prázdném prostoru divadla, jímž od zadního horizontu přes jeviště a šikmo nad hledištěm na balkón prochází dřevěné molo. Jediným konkrétním scénografickým prvkem na scéně, který spojuje dobu vzniku textu se současností, jsou židle určené divákům – staré dobré středoevropské thonetky, každá jiná, s vlastní kavárenskou, hospodskou či kancelářskou pamětí.
První část inscenace, kterou režírovala Katharina Schmitt, je exponována přímočaře, téměř parodicky. Anatomie mediálního divadla – tak by se daly nazvat výstupy, kdy reportérka (Ivana Uhlířová) manipuluje s výpovědí herečky (Gabriela Míčová), která se ocitla „v roli“ válečné zajatkyně, s politikem (Marek Daniel) a jeho ženou nebo vojákem v akci (Stanislav Majer). Menší prostor k expozici svých rolí tu mají i „knedlíkový“ vlastenec (Jiří Štrébl), alibistický kaplan (Martin Pechlát) či glosující skeptik (Jiří Černý). Režisérce se ale ne úplně přesně a přesvědčivě podařilo propojit abstraktní pohybovou stylizaci postav s jejich až trochu prvoplánovou aktualizací.
V druhé části s podtitulem „The show must go on!“ se publikum ocitá v roli diváků mrazivého kabaretu, v němž se válečné hrůzy a svědectví o nich převracejí v odporně zábavné estrádní historky a výstupy. Režisérem stylově vytříbené perverzní podívané je Thomas Zielinski.
Třetí díl, jehož režisérem je Alexander Riemenschneider, začíná inscenačně minimalistickou, poťouchlou apoteózou reportérky, která ztuhne v patetickém gestu na vrcholu pomyslného pomníku, kam ji vynesou ostatní postavy.
A pak přichází špičkové, po duchu „nejkrausovštější“ číslo inscenace. Režisér a herci rozehrají s publikem pomocí zatahující se a otvírané opony a konvencí vynucených potlesků brilantní hru na téma emocionální manipulace. Každá, sebestrašnější, výpověď herců-postav se tu láme v pouhý úmysl připoutat pozornost, autenticita v sebestřednou exhibici pro diváky. Každý herec-postava se snaží získat svou „chvíli slávy“ stále efektněji: polévají se kýbly vody, aby demonstrovali tragédii potápějící se lodi, matlají se krví – snaží se šokovat, dobýt naše emoce, urvat soucit. Autentický apel skeptika zdevalvují potleskem, jakým se odměňuje showman… Jsou čím dál směšnější a zoufalejší. Tleskají sami sobě a jejich potlesk se mění ve zvuk pochodujících šiků.
Karel Kraus o přicházející „nové době“ napsal: "Převalí se jako pochodující kolona; otázka však zní, co tu po ní zůstane."
|
|
|
|
Marie Reslová, Hospodářské noviny, 28. dubna 2011
|
|