Divadelní noviny
TŘETÍ ŘÍM Z PODZEMÍ KOMEDIE
|
|
|
Hra Alexandra Sepljarského Třetí Řím z počátku devadesátých let minulého století patří k těm (nikoli ojedinělým) ruským dílům, která na osudech řadových lidí ukazují pozvolný pohyb tamní společnosti od totality k demokratičtějším pořádkům. Sociální téma, postavení lidí ve společnosti, je zřetelně i tím, co zajímá tvůrce Divadla Komedie, které Třetí Řím uvádí.
Tématu hry, »podivnému« přebývaní lidí, je vlastně podřízena celá koncepce práce. (Možná by se dalo dokonce toto tvrzení obrátit: je to koncepce, která »vytváří« téma inscenace - a mohlo by být koneckonců jedno, která vhodně zvolená hra by jej naplnila.) Hraje se ve foyer divadla, jehož mramorově bílé a chladné prostředí příhodně navozuje atmosféru nuzného místa, v němž postavy přebývají; scénu dotváří jen ně kolik různorodých předmětů, které jako by byly přitaženy odněkud ze skládky. Inscenace je jakýmsi »divadlem ve stavu zrodu«. V jednom z koutů foyer jsou přítomni tvůrci (na premiéře celý tým divadla), kteří nejen sledují představení, ale též do něj živě vstupují - interakcí s herci, pouštěním reprodukované hudby, do jejíž nálady jako by účinkující měli představení momentálně »vylaďovat«. Herci sami nezakrývají, přípravu na své výstupy, postavy spíše »ukazují«, než by je skutečně hráli. Ani režie nepostupuje tradiční cestou rozkrývání textu pomocí rozehrávání dramatických situací či vztahů mezi postavami; text spíš jen demonstruje, vystačujíc si častokrát pouze se scénickými nápady (např. postavy pijí vodu z mixéru, schovávají se do zavěšeného spacího pytle, po scéně jezdí autíčko na ovládání) navozujícími »podivnost« příběhu.
Třetí Řím v Divadle Komedie je spíš divadlem-laboratoří, experimentální prací pro uzavřenější, klubově spřízněný okruh lidí. Jedná se ale skutečně o inscenaci vhodnou do repertoárového divadla, k repertoárovému provozu?
Pražské komorní divadlo - Divadlo Komedie Alexandr Sepljakrskij: Třetí Řím. Překlad Ivana Ryčlová. Režie Miroslav Drábek, scéna Jana Preková, kostýmy Martina Lukešová. Premiéry 28. a 29. ledna 2004.
|
|
|
|
Martin J. Švejda, Divadelní noviny, 2. března 2004
|
|