Lidové noviny
KOMEDIE UVEDLA KUS, HRÁT SE DÁ LEDA NA MARSU
|
|
|
Rakouský spisovatel a dramatik Karl Kraus píše v předmluvě ke svému monumentálnímu dramatu Poslední chvíle lidstva, že jevištní provedení by zabralo asi deset večerů a mohlo by se hrát leda na Marsu, jelikož "ti, kdo na tomto světě chodí do divadla, by něco takového nevydrželi".
Od Krausových dob museli ale diváci vydržet leccos, a to nejen čtyřiadvacetihodinového Steinova Fausta. Pět dějství, prolog a epilog a dohromady 220 scén je sice pěkná kláda a zahrát to najednou by bylo lehce perverzní, ale nikoliv nepředstavitelné. Jenže u tohoto díla nemůže jít jen o zápis do knihy rekordů, ale o jasně artikulovaný a obhájený důvod uvedení.
Krausova freska nemá děj, je jím válka sama – ukazuje ji ve všech důsledcích a polohách, mezi všemi možnými aktéry. Jsou to historické postavy stejně jako fiktivní hrdinové – vojáci, hospodští, žebráci, prostitutky, učitelé, arcivévodové, invalidé. Jen dvě dvojice postav se vracejí a komentují stav – Brblal a Optimista, Předplatitel a Vlastenec.
O Poslední chvíle lidstva se občas tvůrci pokoušejí, například v roce 1990 jej uvedl Luca Ronconi v Turíně, známé je nastudování Hanse Kresnika v brémských bunkrech. V Divadle Komedie, jež se jako první česká scéna do díla pustilo, se hrají jen vybrané části. Dramaturgie však přišla se zajímavým nápadem – o inscenování se podělili tři režiséři odlišných rukopisů.
Vznikly tak tři samostatné inscenace, které se uvádějí v jednom večeru, což vůbec nevadí, naopak. Ale přece jen tu cosi drhne, snad se i zbytečně podbízí a odvádí pozornost. A to přes to, že každý tvůrce si vybral scény tak, aby se propojily do kompaktnějšího celku.
Je těžké vyjádřit, jak trojice režisérů Krause banalizuje; řada výstupů vychází efektně, i z nich vyvěrá určitá energie, ale explozivnost, šklebivost, skepse i naléhavost jeho textu uniká. Krausova tragická fraška, předvádějící lidstvo ve chvíli první světové války jako trapné karikatury, se tu totiž nabízí hlavně v poloze okázale vykloubené show, monstrkabaretu a permanentní ironie a parodie.
A nelze se ubránit pocitu, že takový výklad se nabízí na první přečtení. Že tu jaksi chybí hlubší význam, který by Krausovu vyostřenou reakci na nečekanou katastrofu lidstva, jež podmínila vývoj celého 20. století, spojil s dneškem v nadčasové paralele.
Výraz beznaděje a duchovního pádu civilizace lze sotva zjednodušit na hanebnost médií a propagandy; Krausovi váleční zpravodajové jsou jen jedním dílkem skládačky, zatímco zde mají být hlavními viníky morální bídy a selhání světa.
Všechny tři díly jsou formálně a výtvarně originální, ale jsou cvičeními stylu na dané téma. Vynikající je scénografie, která přináší výrazný nápad – dřevěný chodník se táhne prostředkem jeviště od jeho zadní části až vzhůru k první řadě balkonu. Diváci jsou u každého dílu posazeni tak, aby se změnil úhel jejich pohledu: podél chodníku, na něj a do třetice na balkon.
První část Kathariny Schmitt se jeví jako nejproblematičtější: režijní minimalismus spojený s pohybovou stylizací, která má tematizovat stav napětí před válkou, působí jako umělá konstrukce. Ivana Uhlířová v roli Reportérky sice zajímavě spojuje požadovanou formu výrazu s psychologickou zkratkou, stejně tak zaujmou karikaturní studie Marka Daniela (Politik) a Gabriely Míčové (Herečka), ale nedivadelnost ve spojení s prostocviky nezprostředkuje takovou výpověď, jakou by si režisérka představovala.
Thomas Zielinski se v druhé části nebojí jít na hranu, k drasticky vypjaté, jarmareční grotesce. Je to po první části příjemná změna, mnohem divadelnější a účinnější pojetí. Herci hrají na balkoně v rudých sedadlech; jde o to ubavit se k smrti. Postavy vstupují na šikmu, kloužou k divákům, předvádějí svá extempore a blábolí až do vyčerpání. Ještě zazáří monolog Martina Pechláta (Kaplan) o krucifixu z nábojnice a celé panoptikum se zastavuje, jako by mu došly baterky.
V poslední části je publikum odlifrováno na balkon a režisér Alexander Riemenschneider ho opakovaně mystifikuje a znejišťuje. Stírá hranici mezi hrou a skutečností a těží z konfrontace směšnosti a tragičnosti. Sem patří i potírání se červenou barvou – krví, které je jen prázdným gestem. I všechno ostatní se děje v podobném duchu. Mechanické opakování vybraných fragmentů textu dodává dění na jevišti až důsledně mrazivou iracionalitu. A ta je ze všech tří pokusů o Krause asi nejvýstižnější.
Přes všechny pochybnosti je pokus o interpretaci Posledních chvil lidstva úctyhodný, i když víc než hotový a zřetelně vyložený tvar je to průzkumná cesta zkoumající možnosti jednoho obtížně hratelného textu. Ale proč ne, nemáme tolik divadel, která ji chtějí podnikat.
|
|
|
|
Jana Machalická, Lidové noviny, 26. dubna 2011
|
|