Divadlo Komedie | Článek

iDnes.cz / Kavárna on-line

POSLEDNÍ CHVÍLE LIDSTVA JSOU MOŽNÁ AŽ PŘÍLIŠ STRAVITELNOU APOKALYPSOU

Pražské Divadlo Komedie v rámci své takzvané Rakouské sezony 2010/2011 zařadilo do svého repertoáru „nehratelné“ drama Karla Krause Poslední chvíle lidstva. Jde o počin hned z několika důvodů výjimečný, byť zůstává v rovině pokusu. Pokusu však nadmíru cenného.

Nikdy jsem si nemyslel, že se na českém jevišti dočkám inscenace legendárního dramatu Poslední dnové lidstva od jičínského rodáka, ale celoživotního vídeňského spisovatele, kritika a publicisty Karla Krause (1874-1936). Pod tímto titulem jsem dílo znal z překladu Jana Münzera, který knižně vyšel roku 1933 a v časech mých studií za normalizace se na něj sem tam dalo narazit v antikvariátech.

A přece to někteří vydrží...
Mnohasetstránkový svazek přetékající výstupy různých skutečných i fiktivních figur různě ponořených do dějů a důsledků první světové války, je postaven jako kus prakticky nehratelný. Kraus, který jej sepsal a sestavil v letech 1915-1919 z vesměs autentických, skutečně pronesených výroků, jej také tak mínil: „Provozování tohoto dramatu, jehož rozsah by podle pozemských měřítek vyplnil asi deset večerů, je vyhrazeno divadlu na Marsu. Návštěvníci divadel z tohoto světa by to nevydrželi.“ Když jej žádalo o souhlas s uvedení Nové německé divadlo v Praze, Kraus to odmítl s argumentem, že toto dílo nikdy nezamýšlel pro scénické provedení.

Nicméně Die letzten Tage der Menschheit, jak se opus jmenuje v originále, se inscenování, včetně úplného uvedení, dočkaly po druhé světové válce, a to zejména v německy mluvících zemích. Nynější pražská inscenace si za předlohu vzala nikoliv Münzerův překlad z roku 1933, nýbrž nový převod Hanuše Karlacha, který knižně vyšel roku 2006 pod názvem Poslední chvíle lidstva. Úpravkyně Viktorie Knotková naložila s textem radikálně, vyňala a zpracovala z onoho textového „monstra“ tři nevelké bloky, z nich sestavila představení o třech částech, přičemž každá má svého vlastního režiséra, své pojetí, svoji scénografii. Diváci sedí u každé části jinde, putují Divadlem Komedie; s dvěma přestávkami tohle „tři v jednom“ trvá únosné tři hodiny. Jde o suverénně nejdelší večer, který na této scéně tým Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba od počátku svého působení v roce 2002 zatím připravil.

K jeho realizaci Pařízek s Jařabem přizvali relativně mladou režisérskou trojici těsně spjatou s německou dramatikou a divadelní kulturou. První část, uvozenou Krausovým aforismem „Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalistika“, nastudovala Katharina Schmitt (nar. 1979 v Brémách, navštěvovala režii na pražské DAMU), která režíruje jak ve vlasti, tak v Česku. S Komedií již jednou spolupracovala – stejně jako režisér druhé části, nazvané The show must go on!, Thomas Zielinski (1972, Beroun). Ten vyrůstal v Německu a nyní mezi oběma zeměmi pracovně pendluje. Alexander Riemenschneider (1981) se prosazuje na německých scénách; režie třetí části, nazvané Jak se cítíte?, je jeho českým debutem.

Přehlídka typů na molu
V první části diváci sedí po stranách obrovského mola složeného z masivních šedivých prken nesených ocelovou konstrukcí. Molo se pne na délku celého divadla: přetíná jeviště, pokračuje nad přízemím hlediště, nad ním se také láme a jako šikmá rovina prudce stoupá vzhůru - končí zaklesnuta o balkon divadla. Na tomto molu se pohybují vyjma postavy Kaplana (Martin Pechlát), který exceluje až v části druhé, všechny figury, které procházejí krausovskou trilogií v Komedii: Reportérka (Ivana Uhlířová), Skeptik (Jiří Černý), Vlastenec (Jiří Štrébl), Voják (Stanislav Majer), Politik (hostující Marek Daniel) Herečka – žena Politikova (Gabriela Míčová). První část je kombinací disputace a promenády, v níž všechny postavy, vyjma přiopilého Skeptika povalujícího se po podlaze, s různou mírou opravdovosti i cynismu slovy a pohyby deklarují oddanost válce a vlastenectví. Demaskování ideologických žvástů veřejných představitelů a dutého propagandismu pokleslého žurnalismu, což jsou jedny z ústředních témat (ne-li témata vůbec ústřední) nejen Posledních chvil lidstva, nýbrž celé Krausovy tvorby, nabírá formy dynamické deklarace za pochodu, kterou podtrhuje razantní hra na bicí Víta Blažka.

Scéna a kostýmy odkazují na blíže nespecifikovanou minulost, o něco modernější než byla éra první světové války. Inscenačně má tato část nejblíže k převažujícímu stylu Komedie, který během let nabyl charakteru propracovaného, nezformalizovaného minimalismu, kdy na spartánsky oproštěné scéně klade důraz na herecký projev a význam slov, potažmo význam celku. Přece jen však první část jako celek nepůsobí s apokalyptismem „posledních chvil“, které jsou „poslední“ tím, že dvacáté století v nové kvalitě, v dosud nevídané míře, danými technikou a takzvaným pokrokem, zmechanizovalo zabíjení a současně zdokonalilo manipulativní fráze na zpracování mas. Moderní lidstvo ztratilo značnou část lidskosti.

Mimochodem: Proč vlastně se to celé jmenuje Poslední chvíle lidstva nevyzní tak jednoznačně jako v Krausově předloze. V jejím závěru je Země souzena a odsouzena hlasem bytostí z Marsu, které, aby spasily Vesmír, „aby zajištěn měly na věky sféry vesmíru klid svůj pravěký“, spustí na Zemi útok meteority a lidstvo sejde z dějin vesmíru coby rušivý element. Odsudek nad reprezentanty moderního lidstva pronáší v závěrečné části Skeptik, ale nemá to rozměr vesmírného trestu a úplné apokalypsy, nýbrž morální promluvy.

Kabaret smutných a trapných existencí
Druhá část, The show must go on, se odehrává na balkóně divadla, a na šikmé ploše, která se k němu zvedá. Tato část patří hercům, zatímco diváci jsou nyní rozesazeni na rovné části mola. Ansámbl jim předvádí kabaret, v němž míra cynismu postoupila o další krok dál, násilí, nenávist, pokrytectví či smrt se tu oblékají do zábavného hávu, do zpěvu i tance, do pijáckého producírování se, do drtivého monologu Kaplana, který Bohem odůvodní vše, mávajíc krucifixem sflikovaným z válečného materiálu. Tyto výstupy působí hutněji, nechutnost je tu jaksi nechutnější, i když při premiéře, kterou jsem viděl, působil ten kabaret ještě poněkud trhaně, drhl rytmus výstupů.

Háček téhle kabaretní části tkví v tom, že když postavy pijí a žvaní v diváckých sedadlech na balkóně, jsou od návštěvníků umístěných „dole“ dosti daleko; zeje mezi nimi „propast“, přes niž se ne všechno přenese s patřičnou intenzitou. A když postavy vylézají z balkónových řad a provádějí svá individuální čísla na šikmé ploše a dostanou se až na její konec, tedy přistoupí úplně k publiku, na jejich rovinu, tak ze zadních diváckých řad jsou z herců vidět pouze horní poloviny těl a scény vycházejí ořezaně. Nicméně jako celek je The show must go on částí z oné trilogie asi nejpodařenější.

Hrajeme si, zahráváme si
Alexander Riemenschneider, režisér třetí části, nazvané Jak se cítíte?, naopak usadí diváky na balkón, takže publikum svrchu sleduje herce nacházející se nyní opět na rovné i šikmé části mola. Ansámbl předvádí divadlo na divadle: výstupy jsou opakovaně přerušeny zatažením opony, herci se klaní, ale vzápětí se pokračuje dál. Nastává mírný chaos, diváci jsou znejistěni, ale postupně snad úplně všichni pochopí, že každý z herců, respektive každá z postav si zde chce odžít svůj díl pofiderní slávy, ve více či méně samostatném výstupu povědět a ukázat něco z toho, co ona ve válce zažila, jak se chovala, co si myslela. Kupříkladu Reportérka šlape za zpravodajskými novinkami po tělech mrtvých vojáků a je posléze vynesena na piedestal. Tady už nic nepředstírá, tady už se animalitě a destruktivním vášním dává volný průchod.

Trčí tu však překážka: totiž pomyslná stěna mezi „balkónovým“ publikem a „molovou“ předváděčkou, stěna stvrzující, že jde „jen“ o divadlo. Proč? Protože herci ty hrůzy předvádějí či vyprávějí o nich v „netečné“ vzdálenosti od diváků, takže v důsledku a v účinku hledíme nikoliv na děs, nýbrž na hru na děs. Apelativní Skeptik, který se vynoří těsně před diváky a z očí do očí, v delším monologu, vynáší odsudek a rozsudek nad oním lidstvem „dole“, nemůže onen převažující pocit přílišné vzdálenosti zvrátit.

Nás už to nerozčiluje?
Navzdory inscenačním mouchám, které kálejí do Posledních chvil lidstva v Divadle Komedie, běží o představení hodné nejlepších tradic, které tady kolektiv Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba během svého působení založil a na něž se jednou bude s nostalgií i závistí vzpomínat. Důvodem pro takové tvrzení jsou mi výkony herecké osmy v Posledních chvílích lidstva, sám dramaturgický počin, který našel odvahu utkat se s Karlem Krausem, dále práce s prostorem divadelního sálu na rohu ulic Lazarská a Jungmannova a v neposlední řadě smysl a cíl té inscenace, jíž je demaskování manipulace se slovy a s významy. Principy obnažované v Komedii jsou nyní využívány v míře nikoliv menší. Naopak. Možná jsme si – na rozdíl od moralisty a nekompromisního analytika vyjadřování Karla Krause – na fráze a lži ve veřejném provozu zvykli natolik, že už s nimi počítáme jako se samozřejmostí, ba s nezbytností.

Josef Chuchma, iDnes.cz / Kavárna on-line, 1. května. 2011