Aktuálně.cz
KREV TEČE, SHOW POKRAČUJE
|
|
|
Divadlo Komedie je dlouhodobě vnímáno jako nejprogresivnější kulturní centrum v Praze. Tentokrát si však vzalo sousto, na jakém si mohlo snadno vylámat zuby – gigantické drama Poslední chvíle lidstva rakouského spisovatele a novináře Karla Krause. Autor sám satirickou reflexi první světové války napsanou v letech 1915-1919 považoval za nezpůsobilou k inscenování především kvůli extrémnímu rozsahu a množství postav.
V Komedii přesto dílo odemkli smysluplným klíčem. Tři mladí česko-němečtí režiséři Katharina Schmitt, Thomas Zielinski a Alexander Riemenschneider zredukovali počet aktérů na sedm modelových postav plus jednoho hráče na bicí a vybrali jen motivy, které jim umožnily odhalit, co z Krause lze vztáhnout k dnešku. Vědí, že by nebylo většího omylu než vytvářet fresku o „katastrofách a -ismech 20. století“ - jak zní klišé všech, kdo si politické divadlo pletou s nimráním se v uzavřené historii.
Proměnlivost náhledu tří mladých režisérů určuje specifické uzpůsobení prostoru. Strohá, ale skoro monumentální scéna je stále táž: tvoří ji široké dřevěné pódium, které prochází středem jeviště a stoupá prudce vzhůru k balkonu. Diváci v souladu s odlišným viděním inscenátorů sledují každé z dějství pod jiným úhlem: při prvním sedí po obou stranách pódia, při druhém přímo na něm a herci hrají v první řadě na balkoně. Při třetím je na balkon přesunuto publikum a herci stojí na jevišti, i když po dřevěné šikmě občas šplhají až divákům na dosah.
Úvodní třetina v režii Kathariny Schmitt by zjednodušeně mohla nést motto mediální manipulace. Režimu oddaná Reportérka (Ivany Uhlířové) snaživě formuluje nepravdivé zprávy z bojiště i z politického zákulisí, svědectví z nepřátelských území mění ve fráze. Servilně se vetře do blízkosti Politika (Marek Daniel), který si lopotně nacvičuje vlastenecko-válečnický projev. Na první pohled neurotický reprezentant moci se vzápětí odhalí jako hadrovitá loutka dirigovaná ctižádostivou Herečkou–Ženou politika (Gabriela Míčová). Reportérka proniká do zákopů, kde polonahý vojenský rambo (Stanislav Majer) exhibuje se samopalem v ruce před lačnými zraky Kaplana (Martin Pechlát)…
Katharina Schmitt propojuje prvky přísně choreografovaného pohybového divadla s intelektuálně oproštěným, minimalistickým, a přece expresivním herectvím. Z překvapivé skládačky vážných i ironizujících dialogů provázených kolektivními prostocviky roste celek válečných hrůz zamlžovaných účelovým žonglováním s fakty.
Prostřední Zielinského oddíl s výmluvným podtitulem The show must go on! přináší zběsilé kabaretní pásmo, v němž pod obraz zpitá společenská smetánka baví samu sebe cynismem, krutostí a trapným sentimentem. Kaplan s dojetím popisuje, jak se dá z nábojnic vyrobit krucifix, Politik s manželkou přispějí reklamou na víceúčelový mobilní oltář. Co na tom, že se estrádní písně a skeče točí kolem zabíjení a válečných hrůz, hlavní je smát se i v rozvalinách civilizace; chechtat se do úplného zpitomění…
Závěrečné dějství režiséra Alexandra Riemenschneidera se nese ve znamení nejrafinovanější hry s divákem, permanentního znejistění a zpochybnění. Mystifikační zatahování opony a očekávaní potlesku, stejně jako stále ironičtější dotaz publiku Jak se cítíte? evokují zlověstné očekávání konce. Konce, který je hmatatelně cítit ve vzduchu, a přece nepřichází. Prozatím.
Ze scény zaznívá mnohohlasý chór, úlomky svědectví o válečných útrapách. Nejděsivější je dopis materiálně i mravně zbídačené ženy vojáka, který Gabriela Míčová přednáší s pseudonářečním akcentem. Herci se přetahují o pozornost diváka, apelativní monolog Skeptika ve výtečném podání Jiřího Černého je v druhém plánu shazován drastickou etudou: dva z herců se popatlají „krví“ - aniž jde o víc než další marnou šaškárnu.
Poslední chvíle lidstva nutně evokují seriál válečných epizod, jak je známe z blízkých i vzdálených koutů světa. Konfliktů vedených ve jménu terorismu a antiterorismu, víry a šíření demokracie. Inscenace se výsostně divadelním gestem dotýká skrytých mechanismů postmoderní přítomnosti, obnažuje politicky objednávanou lež žurnalistiky, mravní vakuum a zbytnělou lhostejnost společnosti.
Chcete-li vidět divadlo, které si na současnost nehraje, ale reflektuje ji, pak neváhejte. Nejprogresivnější pražské scéně hrozí brzký zánik, blíží se její poslední chvíle.
|
|
|
|
Saša Hrbotický, Aktuálně.cz, 10. května 2011
|
|