Houser
SVATÝ PIJAN? SKVĚLÝ PECHLÁT!
|
|
|
Do Komedie se chodí na dobré divadlo. Na jiné divadlo, než jaké najdete jinde v Praze, na divadlo, které má tvář a názor. A čím dál častěji se do Komedie chodí i na herce. Zdejší herecký soubor vyzrává a sehrává se. A nejnovější inscenace divadla, Legenda o svatém pijanovi podle povídky rakouského autora Josepha Rotha (1894–1939) je kvintesencí onoho kouzla made in Komedie – skvělé divadlo, skvělé výkony. Inscenace, jakou si budete pamatovat.
Ztracené existence Jařabovy inscenace
Režisér David Jařab se oklepal po lehce rozpačité Lulu a sáhl po textu, který rezonuje, po příběhu člověka, který by tak hrozně moc chtěl konat dobro, ale nedělat nic, respektive chlastat je o hodně snazší... Hlavní hrdina, Andreas Karták, v podání Martina Pechláta se pomalu propíjí předválečnou Paříží, je to typický loser, ztracená existence. Vyšší rozměr mu dává jen slib, který kdysi dal, totiž že do kasičky svaté Terezie z Lisieux v nedalekém kostele hodí dvě stovky. A jako v každé správné legendě prochází Andreas peripetiemi, zázračně přichází k penězům od tajemného spoluopilce, Dobrodince, aby je zas a zas propíjel, vždy si najde důvod, proč do kostela nedojde, vždy na poslední chvíli vytoužené dvě stovky utopí v chlastu.
Jařab tragikomické Andreasovo putování za vykoupením podbarvuje nostalgickým oparem tanga (skvělá hudba Petra Haase), šedivou bezútěšnou scénou s průhledem na studenou sychravou ulici kontrastující s lákajícím kavárenským stolkem. Andreas se vleče světem, opilecky se potácí v rytmu tanga (skvělá je úvodní scéna, kdy spolu tančí bratři z mokré čtvrti Andreas a Dobrodinec v podání Martina Fingera), potkává postavy ze své – podstatně lepší – minulosti a vše se mu už tak nějak plete. Jako třeba servírka Terezka se svatou Terezií ve vizích na hranici deliria tremens. Ve svém úkolu neustále selhává a neustále dostává od osudu další a další promarňované šance. Snaží se udržet si jakous takous důstojnost, dostát svému slibu – ale nezvládá ho splnit a ne a ne se ani upít k smrti. Smrt přichází až ve chvíli smíření, kdy peníze odevzdá alespoň v halucinačních vidinách. Andreas umírá, svírajíc dvě stovky. Dopil.
Pechlát a ti druzí
Martin Pechlát dokonale a přitom střídmě vykresluje člověka na dně. Člověka, který stále věří, že je naděje na polepšení se, nic pro něj ale nedělá a propadá se hlouběji a hlouběji. Člověka, který má své „až“, nikdy ho ale neuskuteční, svou vlastní vinou či jen leností. Jeho Andreas bude vždy osamělý, je to člověk, který ví, kde je dobro, záměrně k němu ale jde takovou oklikou, až není schopen cestu dokončit. A ostatní mu nejsou sto pomoci.
Pechlát samozřejmě není v inscenaci sám, obdobně dobré výkony podává i zbytek obsazení, obzvlášť Martin Finger a mladá Iveta Jiřičková.
Roth mrazivě současný
Jařab s Rothovou povídkou pracuje skvěle, zachovává punc předválečné Paříže, ale jeho postavy zároveň potkáváte denně v pražských ulicích či nočních tramvajích. Lidi se zbytky svědomí či sebeúcty, lidi jako Andreas Karták. Z Rothova příběhu zbyly jen imprese, nálady, možná se divák neznalý předlohy bude hůř orientovat, ale co zbylo, je to nejsilnější. Emoce, mrazení vyvolané osudem muže, pijana, který pije, aby nemusel myslet, nemusel konat dobro ani zlo, nemusel se zařadit. Tančí své poslední tango s vrávoravou důstojností klauna, co už zapomněl i své jméno. Tahle inscenace stojí za vidění. Dobře vám z ní ale nebude.
|
|
|
|
Jana Vrchotová, Houser, 5. května 2011
|
|