Divadelní noviny
OPOŽDĚNÉ DOPISY
|
|
|
Josef Balvín píše Werneru Schwabovi
Pane Wernere Schwabe!
Setkat se s vámi osobně se mi za vašeho života nepodařilo. Když jsem vás pro sebe definitivně »objevil«, nebyl jste už několik městců mezi živými. Odešel jste nečekaně v prvních hodinách roku 1994. A premiéra dnes už legendární inscenace vašich Prezidentek na pobočné scéně Burgtheateru, která mi otevřela cestu do komplikovaného světa vašich her, se konala v květnu, necelých pět měsíců po vaší smrti. To už jsem ovšem znal větší část vašich dramatických textů - přitahovaly a zneklidňovaly mě od prvního setkání. Svou lhostejností vůči všem konvencím a kánonům. Bloudil jsem v nich a jen tušil osobní zážitky, které čtenář sotva může dodatečně spoluprožít. Vnímal jsem z nich smutek, zoufalství chlapce běžícího divokým, nepřátelským lesem, křičícího chlapce, kterého nikdo neslyší, a který právě proto řve jazykem ve své agresivitě nepřeslechnutelným. Cosi takového jsem si tehdy poznamenal nad vašimi texty, nad vašimi dialogy plnými krkolomných složenin, slovních vykloubenin, nepřípadných adjektiv, nad vaším jazykem, který mnozí označovali za »slovní odpad« a vy sám za »jazykový šrot«. Četl jsem o prvních rozporně přijímaných inscenacích vašich her ve vídeňském Schauspielhausu, ale brzy už i v renomovaných divadlech německých i evropských divadelních metropolí. A pak - najednou a nečekaně - záplavu udivených nekrologů po vaší šokující smrti. Jejich křiklavé titulky nevyjadřovaly jen úžas nad předčasným odchodem (bylo vám pouhých pětatřicet), ale i rozpolcený vztah k vaší osobnosti a tvorbě. Pro jedny odešel »shooting star« či James Dean německy mluvícího divadla, pro jiné monstrum, sebeničitel, provokatér, drvoštěp současné německé dramatiky. Ale i z těch – dnes už zažloutlých – novinových stránek lze vyčíst zprávu o té strmé cestě ze štýrskohradecké diskotéky s příznačným názvem Grazer Bronx, kde jste v roce 1989 sám uvedl svou hru Živoucí je bezživotí a hudba, na přední scény země a Evropy, o tom nevídaném vzestupu přezíraného outsidera na pozici prvního dramatika nastupující generace a brzy pak nejvýznamnějšího německého dramatika toho období vůbec. Ale to jste ještě zažil a v péči, ale i pod tlakem vaší vídeňské agentury psal, ba přímo chrlil nové a stále komplikovanější a nepřístupnější dramatické texty (bylo jich pak celkem patnáct, skoro polovina ještě čeká na uvedení).
Největší přízni se stále těší vaše Prezidentky. Ovšem ten překvapující triumf hry, původně dramaturgií Burgtheateru odmítnuté jako grafomanské a nehratelné, jste už zažít nemohl. Ale já v tom květnu 1994 díky práci mladého režiséra Petera Wittenberga a tří znamenitých hereček zažil neobyčejný divadelní večer vpravdě lidového divadla nejvyšších nároků.
Těmito vídeňskými Prezidentkami jste vstoupil zásluhou Plzeňského divadelního festivalu i na českou divadelní půdu. A vyvolal jste převážně nepochopení a odpor. Několik mladých adeptek hereckého umění prý začalo pod vlivem představení pochybovat o smyslu své divadelní existence vůbec. Jenže: po takových emocionálně vzedmutých reakcích se stalo cosi - aspoň pro mne - neočekávaného. Tři mladičké studentky zlínské umělecké školy požádaly režiséra J. A. Pitínského, aby s nimi nastudoval tuhle v mnohých hnus probouzející »fekální« hru. A brzy poté se hry ujal mladý režisér, absolvent režie na pražské divadelní fakultě AMU Dušan D. Pařízek a se svými studijními kolegyněmi vy tvořil inscenaci, která se - s do časným přerušením - hrála od premiéry v roce 1997 plných šest let. A její derniéra korunovala letos v lednu večer, kterým Divadlo Komedie, v jehož čele stojí dnes právě Dušan D. Pařízek, vzpomnělo desátého výročí oné osudné silvestrovsko-novoroční noci. Po letech, která uplynula od premiéry, jsem s obdivným uznáním mohl sledovat, jak tři mladé herečky hluboko pronikly do myšlení a chování těch skurilních ženských bytostí, jak organický a přesvědčivý výraz našly pro jejich jednání. Zaslouží si, abyste znal jejich jména - jsou to Anna Bendová, Adéla Kačerová a Marika Procházková.
Tím ovšem pouť Prezidentek českými divadly nekončí. Řadu mladistvých představitelek prodloužily studentky herectví brněnské divadelní školy, ale hrály či hrají je i »zralé« herečky v Českých Budějovicích a v Ostravě. A režisér Pařízek s pochopením a výbornými herci Marií Málkovou, Danou Kolářovou, Karlem Rodenem a dalšími inscenoval váš Lidumor; a zcela nedávno prodloužil život vaší »světici« Marjánce inscenací vaší proslulé »hry na téma Mariedl« nazvané Antiklimax. A hrou Faust, můj hrudník, má přilba jste pronikl i do českého Národního divadla jako součást projektu Bouda, podoby současného dramatu, v režii jiného mladého režiséra Thomase Zielinského. Premiéru této inscenace mohla vidět vaše paní Ingeborg. Byla překvapená pro její cítění příliš »svobodomyslným«, neortodoxním přístupem režiséra a herců k vašemu obtížnému textu.
Kritik Peter Iden po vaší smrti napsal: Kdo o něm (tedy o vás) bude ještě něco vědět, až uplynou tři roky. Těch let uplynulo už deset. A vaše hry z jevišť nemizí. Třebaže nepatří ani k »populárnímu«, ani módně výstřednímu proudu světové dramatiky.
Váš Josef Balvín
|
|
|
|
Josef Balvín, Divadelní noviny 2. března 2004
|
|