Referendum
POSLEDNÍ DNOVÉ LIDSTVA
|
|
|
V Divadle Komedie měla premiéru inscenace o válce a o tom, jak se v ní chovají sdělovací prostředky, jak se na ní vydělává, jak se zneužívá žalu nad padlými k rozdmychávání nové agrese, jak se klamou lidi mediálně šířenými obrazy údajného hrdinství.
Při premiéře Posledních chvil lidstva (neboť pod tímto titulem to hrají) rakouského spisovatele, novináře, básníka a dramatika nehratelných her Karla Krause chodil filosof Václav Bělohradský pasáží Divadla Komedie a rozčileným hlasem říkal: „Tohle přece mělo hrát Národní divadlo! A já jsem to Dočekalovi říkal!“
A měl pravdu – je skoro neuvěřitelné, že Rakušana, narozeného v Jičíně z české matky, častého návštěvníka Čech, přítele českých intelektuálů a ctitele Sidonie Nádherné, jsme v Česku dosud neuvedli. Jednou o to požádalo pražské německé divadlo, ale autor mu to rozmluvil. A přitom válek – neboť o válce se hraje – je stále kolem nás dost a lže se o nich stále stejně.
Poslední chvíle lidstva ovšem hrají v pražském Divadle Komedie. Pojednali to jako triptych, jehož tři části jsou nejen situovány jinak v prostoru divadla, ale také je režírovali tři různí režiséři. V inscenaci vystupuje pouhých 7 herců + bubeník, a četné scény, slova odposlechnutá na ulici a v hospodě, citace z novin a z řečí politiků a představitelů armády, hovory dekadentní smetánky na večírcích a další a další výjevy ze společenského života dramaturgové redukovali na postavy a promluvy Reportérky, Skeptika, Vlastence, Kaplana, Vojáka, Herečky a Politika.
Inscenovaný text, který má v původní podobě hodně společného s Haškovým Švejkem (ten je ovšem plebejštější), se tím poněkud mění, ztrácí sžíravost a „operetní“ prvky, kterých Kraus záměrně využívá k vystižení pokleslosti a umělosti zbytečných existencí i životů předem obětovaných. Inscenátoři to nahrazují kabaretním „vtipem bez humoru“, který špínu, zákeřnost a nekrofilii válečného úsilí vyjadřuje sice jinak, těžkopádněji, ale také.
Já ale nechci psát recenzi. Chci říci, že divadelní inscenaci o tom, jak neuvěřitelně se válka některým lidem hodí, jak se v ní chovají sdělovací prostředky, jak se na ní vydělává, jak se zneužívá žalu nad padlými k rozdmychávání nové agrese, jak se klamou lidi mediálně šířenými obrazy údajného hrdinství, za nímž jsou stovky nevinně zabitých, jak lidmi v nebezpečí a na pokraji sil hýbou nejprimitivnější pudy a touhy, ale hlavně, jak se pořád žvaní a mlátí prázdná sláma, kterou si nastýlají do svého měkkého ležení ti, jimž válka vyhovuje, promysleli a vytvořili vesměs ještě mladí umělci v divadle, které možná v Praze v této podobě končí.
Ve hře se dokonce říká ústy jedné postavy, že by bylo nejlepší, kdyby i po uzavření míru válka dál pokračovala. A ústy jiné postavy (anebo možná téže), že trpí turistický ruch (kdo by si nevzpomněl na válku po rozpadu Jugoslávie).
Inscenátoři nehrají jen o válce, kterou jsme si zvykli nazývat první světovou. Hrají o válce, která začala v roce 1914 a trvala až do pádu Berlína v roce 1945 (byť se toho Karl Kraus nedožil), o další třicetileté válce, která poznamenala celé dvacáté století, takže během něj vlastně nic nepřekonalo například kulturní výkon evropské moderny, reprezentovaný mimo jiné i dílem Karla Krause. Kraus – a tvůrci Divadla Komedie – jsou zcela nesentimentální, nikoho nelitují, jen ukazují ve třech částech postupnou proměnu postojů a promluv u některých, a u jiných zase nepoučitelné setrvávání v hlouposti a zmanipulované nevědomosti, která se nemění ani tváří v tvář lidskému neštěstí a zmaru.
Jak mohl Karl Kraus, který zemřel v roce 1936, tak dobře vědět, co se světem udělají média, když některá z nich ještě ani neznal? Seděl v parku ve Vrchotových Janovicích, kořil se Sidonii Nádherné a psal své Poslední dny, v nichž vyjádřil nejhlubší beznaděj ve vztahu k budoucnosti lidstva. Nebo možná spíš k budoucnosti lidství.
V poslední části triptychu herci napřed dohrají téma novinářky Schalekové, válečné reportérky, kterou Karl Kraus obsadil do své hry, nechají ji, která doposud nadšeně psala o hrdinství a kamarádském životě na frontě, projít bojištěm, načež udělají falešný konec. Ano, takhle by hra měla uspokojivý konec, z něhož by plynula nějaká naděje. Zatáhnou oponu, herci se ukloní. Ale ne všichni, jeden, hrající doposud Skeptika, chybí. A pak se opona zase roztáhne a do konce představení herci rozčilují publikum tím, že mu nabízejí stále další (a kratší) úryvky a sentence z Krausova textu, klaní se, provokují je k potlesku, a pořád to není vše, protože Skeptik ještě chybí. Až po dlouhém čase se zvedne z místa těsně před diváky v první řadě na balkóně a řekne – velmi klidně a bez jakékoli naléhavosti – jak se věci opravdu mají. Co je úkolem poctivého novináře – když už se reportérka, umělkyně, kněz, politik i vlastenec chovají tak, jak jsme viděli (a ti se mezitím už doslova brodí v krvi). Do potlesku diváků pustí zesílený potlesk z reproduktoru, ten náhle zní jako pochod okovaných vojenských holínek – a když je opravdu konec, publikum je zmateno a vlastně neví, má-li – a smí-li – ještě tleskat. A skutečně by udělalo lépe, kdyby se vykašlalo na měšťanské divadelní konvence a prostě tiše odešlo.
Třikrát se v Divadle Komedie přesouvá publikum a mění jeviště. (...) Až třetí část vystaví publikum zkoušce a oprávní skutečnost, že tohle knižní drama je uváděno na divadle (což ani sám Karl Kraus nepředpokládal): divák s herci cosi společně zažije, něco, při čem je vystaven rozhodování, jak se zachovat a zda jednat, je znejistěn, rozviklán ve svém hodnocení, manipulován nastolenou nejistotou mnohem víc než předchozími přesuny v prostoru.
Poslední chvíle lidstva v Divadle Komedie se hrají jinak, než by to udělali v Národním. Je to promyšlený experiment, který nevychází úplně ve všem, na němž se divákovi nemusí všechno líbit, ale který pracuje s prastarou – a zde obnovenou – mocí divadla volat po spoluodpovědnosti za osud obce.
Na závěr jedna z krátkých básní Karla Krause (která se ve hře nevyskytuje, našla jsem ji při přemýšlení nad tímto textem):
K pesimismu důvod není,
byl by marný-dozajista!
Denně jsme blíž ke zhroucení,
ovšem nehneme se z místa.
|
|
|
|
Alena Zemančíková, Referendum, 16. května 2011
|
|