Týden
TAK TOHLE SE NEMĚLO STÁT
|
|
|
Ne každý den je pro divadelního diváka posvícení; některé zážitky mohou být téměř smrtící. Cvrch Divadla Letí moc neletí a ani necvrčí; o vrchu či vrcholu samozřejmě nemluvě. Leda bychom si ho asociovali se slavným dílem rumunského filozofa Emila Ciorana Pe culmile disperarii (Na vrcholu zoufalství). Místo regulérní recenze teď vypustím několik jedovatých slin a možná sem tam i vstřícnějších poznámek.
Nedělní premiéra Divadla Letí, ambiciózního (a aktivního, nutno dodat) souboru zaměřeného na současné hry, byla prudkým zklamáním. Letí má talent na objevování některých zajímavých zahraničních textů, případně iniciuje i pozoruhodný překlad - nedávno mi v této souvislosti utkvěl v hlavě Terminus Marka O´Rowa v převodu Ester Žantovské. Potíž je v tom, že jen málokdy z toho udělá Letí dobré divadlo, a spíš tak může sloužit jako inspirace pro solidnější divadla a režiséry; abych jim nekřivdil, stávají se i opačné případy. Třeba otřesnou hru Romana Sikory Zpověď masochisty dokázali výteční herci Richard Fiala, Tomáš Kobr a Tomáš Jeřábek posunout o laťku výš (což se nedá říct o režii Martiny Schlegelové).
V pražském Divadle Komedie uvedlo Letí hru mladého rakouského autora (ročník 1983) Thomase Arzta Cvrch. Podtitul Pastorela ze současnosti naznačuje vesnické prostředí i sžíravou kritiku současné společnosti, obojího se nám ale dostalo v podobě nemastného recyklátu. Na scéně defilují neuspokojené pracovnice a pracovníci z prosklených budov města, kteří se snaží získat turistické potěšení z nedalekých lesů. Témata, která dávno předtím a lépe zpracovali jiní autoři, visí ve vzduchu a chtiví tvůrci úspěchu zřejmě všechna ta klišé zneužívají pro lepší dosažení grantů a stipendií - jsou na tom vlastně hůř než ti "úředníci", jimž se vysmívají. Druhou variantou je, že jsou tak banální nezáměrně, nikoli z vypočítavosti - a to by snad bylo ještě horší. Ve Cvrchu je všechno - směšný "návrat ke kořenům", bio- a eko- život, z něhož už je dávno vyčpělá móda, turistické zneužívání folkloru i přírody, neporozumění mezi lidmi, ale i citová vyprahlost obyvatel měst, sexuální neukojenost, společný zločin, honba za kariérou, "vše pro firmu" a další skutečně svěží a originální motivy.
V režii Martiny Schlegelové se pouze aranžují některé situace z textu, nic dalšího se jim nepřidává. Scéna (Jana Špalová) má jistý půvab, sametově zelený kopeček a stromy dobře korespondují i s červeně sametovým hledištěm Komedie (diváci sedí na jevišti), ale zůstává nevyužita. Bylo omylem zvolit tento text k inscenaci a neinvenční režijní přístup to dorazil. A v tom případě ani herci, byť mezi nimi byli i zmínění Kobr, Fiala a Jeřábek, doplněni výtečnými hráči z divadla Komedie Danou Polákovou, Stanislavem Majerem a Ivanou Uhlířovu, bohužel nedokázali zaujmout; zkrátka kde nic není, ani smrt...
|
|
|
|
Vojtěch Varyš, Týden, 10. května 2011
|
|