Student Point
DIVADLO KOMEDIE: SKRZE AGNES O NESMRTELNOSTI, LÁSCE A JINÝCH MALIČKOSTECH
|
|
|
Ke konci září měl v Divadle Komedie světovou premiéru text současného spisovatele Petera Stamma – Agnes. Síla Agnes tkví především ve své uvěřitelnosti a pravdivosti, díky které diváky dokáže rozesmát a v okamžení zase utišit. (...) Agnes je inscenace svěží, vtipná, lidská a osekaná od všech myšlenek, které se přímo nevztahují k jedné ze dvou postav. (...)
Po příchodu diváka do sálu se před ním na jevišti objeví ležící herečka, dvě židle a nahoře nad tím vším zahlédne viset velké bílé mraky. Scénu objímá prostorné jeviště, které Divadlo Komedie protentokrát obnažilo celé. Pořídil-li si divák program, čte: „Rajská situace: V tomto světě, na tomto jevišti, existuje jenom jeden muž a jedna žena,“ píše režisér. Po zhasnutí v hledišti se objeví i muž. Jsou tam, na prázdném jevišti, spolu pod těmi ohromnými mraky. Život patří jim, nikdo jiný neexistuje. Oddělenost jejich mikrosvěta a světa nás všech ještě zdůrazňuje intenzivní kontakt s publikem, ke kterému se oba herci často obracejí. (...)
Život versus iluze
Příběh je poměrně jednoduchý: máme před sebou pár, jde o studentku (Ivana Uhlířová) a neúspěšného spisovatele (Martin Pechlát). Studentka Agnes není příliš společenský člověk a její přítel je zase typicky egoistický a neuspokojený umělec. To jsou první informace, které se k nám dostanou. Příběh ale skutečně začíná až ve chvíli, kdy si Agnes partnerovi postěžuje, že na žádné fotografii to není ona, a že touží po pravdivém portrétu, který by pro ni snad mohl vytvořit on. Napsat knihu o Agnes. Vznikající kniha se stane ale páru osudná – podmaní si je, předběhne je v čase a bude se je usilovně snažit rozdělit.
Ivaně Uhlířové a Martinu Pechlátovi stačilo jako vždy málo, aby ovládli ono velké prázdné jeviště. Především Ivana Uhlířová si diváky získala už od první věty a divácký smích, který v Komedii není úplně na denním pořádku, si viditelně užívala. (...)
Všude mraky, všude mlha
V poměrně stručném programu k inscenaci můžete kromě režisérových slov najít i úryvek Josefa Čapka z knihy Psáno do mraků: „Kotviti v sobě, býti sám v sobě svou lodí, svým mořem.“ Programy Divadla Komedie bývají svým obsahem přesně tím, co uvidíte na jevišti, jen v papírové podobě, totiž: není to upovídané, není to moc barevné ani zdobné, ale dostanete se na dřeň, přímo k příběhu a jeho hlavní myšlence. Tento úryvek, ač z jiných úst a z jiné doby, je přesně tím, co pro mě Agnes znamená. Je lodí, ukotvenou sama v sobě, je svým mořem. Ano, miluje sice, ale nenechá si poroučet, nenechá sebou manipulovat a dobře ví, kde je příběh jejich lásky a kde už je kniha.
Na začátku jsme se ocitli v ráji. Postupem času se ale na jevišti objevila také Luisa, která přišla, aby svlékla spisovateli košili a kalhoty. Idylku narušily hádky. Mraky, dřív neohroženě rozprostřené po obloze, spadly dolů a ještě hlouběji, aby spíš než mraky připomněly mlhu. A jak víme, mlha, pokud se drží u země dlouho, začne dělat problémy. Skutečnost, dřív možná trochu složitá, se rozpustí a dva lidé, ať už utekli z ráje nebo ne, k sobě už těžko naleznou cestu zpátky.
Agnes je dílo ve všech směrech moderní a jejím uvedením jsme snad zase trochu pootevřely dveře vstříc moderní dramatice, které se naše divadlo pořád trochu obává. Alespoň já bych si to přála. „Zajímá mě vyprávět o lásce, která není ohrožována svými hranicemi, ale bezmeznými možnostmi. Pokud už nemáme žádné Monteky a Kapulety,“ píše Riemenschneider, „koho můžeme činit zodpovědným za selhání naší lásky?“
|
|
|
|
Tereza Nováková, Student Point, 3. října 2011
|
|