iDnes.cz - Kavárna
TEMNÁ VÝPRAVA DO PODVĚDOMÍ PODNIKNUTÁ V PRAŽSKÉ KOMEDII JAŘABEM & SPOL.
|
|
|
Adaptace románu Josepha Conrada Srdce temnoty v Divadle Komedie je jedním z nejtíživějších čísel, která pražská jeviště v posledních letech nabídla ke zhlédnutí. A tým, jenž v Komedii začínal roku 2002 a v polovině příštího roku v tomto prostoru skončí, jako kdyby touto inscenací naznačoval, že jeho čas se v Komedii skutečně, ve vnitřním významu, naplnil.
Kdo přichází do Komedie se znalostí Coppolova filmu Apocalypse Now (1979), inspirovaném prózou Josepha Conrada (1857-1924) Srdce temnoty, velmi rychle opustí případná očekávání vyvolaná vzpomínkou na americký snímek zasazený do vietnamské války. Velkolepá Coppolova symbióza spektakulárnosti a existenciality je naprosto nepřenosná a autor scénáře a režisér David Jařab se o nic takového v nejmenším nepokoušel, naprosto na „biograf“ zapomněl. Respektive, máme-li být důslední, ne zcela: na půlkulatou plochu, která tvoří součást minimalistické, velmi funkční scény, v jejímž centru se nalézá kulatý bazének, jehož voda během představení nabývá několika významů, nechá Jařab občas promítnout černobílé záběry z koloniálních krajin, jejichž sdělení je daleko více atmosférické než informující – více tušíme, než zřetelně vidíme figury ze světa-pekla.
Tehdy i dnes
Je-li Conradův román z roku 1899 (česky poprvé vyšel až roku 1980, nejnověji pak vloni) opřen o kolonialistickou zkušenost přelomu 19. a 20. století s veškerou její krutostí, Jařab jej nevychyluje výrazně někam jinam, aniž by však evokoval zmíněnou dobu. Jeho postavy se pohybují v blíže neurčeném čase, jejich kostýmy neodkazují ke konkrétní epoše. Nicméně figury dokáží zpřítomnit – nebo se to alespoň my, lidé dnešní éry, domníváme – dilemata a stavy kolonizátorů s jejich představou o vyšším poslání, které ospravedlňuje jakkoliv nechutné násilí (jenže: co my víme o tom, jak lidé mysleli „tehdy“?!). Zároveň vnímáme i rozměr současný, zacílený na nás: na naši představu zcivilizovanosti, kterou Jařab problematizuje tím, že ukazuje, jak tenká je tato slupka, jak blízko máme k animalitě. Toho dociluje tím, že vede zejména Romana Zacha v postavě zvrhlého Kurtze, ale částečně i Marka Daniela a Jiřího Štrébla ve figurách slouhů, k expresivnímu, fyzickému herectví. Zach se v průběhu zhruba osmdesátiminutového představení, hraného bez přestávky, promění v obnažené (to i doslova) monstrum, v existenci bez lidské tváře.
Zrodila-li moderní doba na jedné straně musilovského člověka bez vlastností, který „hladce“ a flexibilně působil uvnitř systému, pak jeho organickým protipólem byly šílenství a krutost probuzené dobyvatelskou expanzí západní civilizace do jiných končin, které kladly přirozený odpor. Ten kromě triumfalistických stavů v kolonizátorech zřejmě rozněcoval pocity neovladatelné a neznámé úzkosti. Jařabovo Srdce temnoty je tak nikoliv zcela bezčasovým, nýbrž nadčasovým obrazem nevědomých sil i vědomě konaného zla.
Kromě příležitosti k exhibici (v dobrém slova smyslu), kterou Jařab poskytuje Romanu Zachovi, dává inscenace prostor a šanci především Stanislavu Majerovi v roli vypravěče Marlowa, jenž je s Kurtzem konfrontován, podává o něm zprávu a vystavuje mu i konečný účet. Majer střídmými výrazovými prostředky buduje postavu, která už nemůže být šťastná, protože příliš viděla, ale může a dokáže si zachovat integritu a čest.
Naplněný čas
Na Srdci temnoty je patrné, kolik se toho David Jařab během svého působení v Divadle Komedie naučil jak scenáristicky a režijně, tak scénograficky (je totiž autorem i scény). Letos čtyřicetiletý Jařab umělecky vyrostl, je asi na prvním - a věřme, že nikoliv posledním - vrcholu svých sil. A přece se nad tou koncentrovanou a neuhýbavou intenzitou a hrůzou předvedenou na jevišti vznáší určitá pochybnost, jistý otazník. (Nepopírám, že na to zprostředkovaně, podvědomě může mít vliv fakt, že tým Davida Jařaba a Dušana D. Pařízka v létě příštího roku v Komedii skončí.)
Při sledování Srdce temnoty mi zkrátka několikrát blesklo hlavou, že to už vlastně všechno z Komedie znám. Že sleduji variaci již dosaženého, variaci poučenou předchozími chybami (zejména Jařabovým občasným ulpíváním v hermetičnosti), nicméně variaci svým působením a významem už narážející na možnosti a hranice sebe sama. A že ve stávající konstelaci a za stávajících finančních a personálních podmínek se soubor již nemůže dostat výrazně dál. A že tedy, jinými slovy, odchází Pařízkův a Jařabův tým z Komedie v pravý čas, že v nejlepším se má přestat, že těch deset let, co Pražské komorní divadlo mělo Komedii v nájmu, je nejspíš optimální čas, kdy věci se přirozeně uzavřou. Tak se napíše zřejmě vůbec nejčestnější kapitola pražského polistopadového divadelnictví a bude to tak správně. - Což pochopitelně vůbec neznamená, že systém podpory divadel, který provozuje pražský magistrát, je v pořádku!
Napadá mě jedna paralela z časopisecké branže: Kritická Příloha Revolver Revue, vycházející v letech 1995-2004. Těch deset ročníků zapsalo výtečnou kapitolu do českého kulturního kritického myšlení. Kdyby vycházela KP RR i nadále, její energie by již sotva byla taková.
Dočasnost ke kultuře a k životu patří. Naopak problémem současné divadelní Prahy je, abychom se vrátili k tématu, že je příliš mnoho „věčných“ scén, které žijí z podstaty.
|
|
|
|
Josef Chuchma, iDnes.cz - Kavárna, 19. listopadu 2011
|
|