Lidové noviny
JAŘABOVA EXPEDICE DO NEVĚDOMÍ
|
|
|
David Jařab rád podniká expedice do lidského nevědomí, rád nechává vyplouvat na povrch své fantazie všechno to, co v běžném životě, osobním i společenském, vytěsňujeme, k čemu se, například v nedávné historii, nechceme znát. Tak jako se Belgičané nechtějí znát ke genocidním praktikám a masakrům v Kongu za časů velebeného krále Leopolda, k odvrácené tváři bezuzdné honby za slonovinou a kaučukem, jež tvoří ponurý rámec novely Joseph Conrada Srdce temnoty. Jařabovo jevištní setkání s touto temnou novelou, s tímto sestupem do buše naší duše, je tedy zcela v logice jeho dosavadní dramaturgie, lemované tituly jako Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha nebo Urzidilův Weissenstein.
Koncept trvalého soustředění
V málokterém českém divadle zažívám pravidelně tak soustředěné, hluboké, zasahující, takřka hmatatelné ticho, jako v Divadle komedie. Často se mluví o zdejším jevištním minimalismu, ale Pařízkovi a Jařabovi se povedlo něco mnohem důležitějšího než „zamést jeviště“: na pozadí tohoto minimalismu vytvořit scénu jako optické i akustické zvětšovací sklo, v němž pak jako pod mikroskopem jsou viditelné a slyšitelné věci běžným smyslům nedostupné. Publikum tu zpravidla reaguje na mnohem jemnější, jinými poetikami nepostižitelné nuance. (To se týká nejen ticha, ale i jeho zdánlivého opaku: smíchu; ostatně rubem Jařabovy poetiky bývá vždy přítomná groteska).Tím se divadlu daří nacházet si diváka podobných nároků, s jakými samo přistupuje k práci, a vytvořit tak koncept trvalého soustředění, společného soustředění se k tématu. Koncept, který je opakem daleko rozšířenějšího pojetí divadla jako rozptýlení. Jan Patočka viděl už před pětačtyřiceti lety v divadle jako rozptýlení „zábavu“ ve smyslu –za-bavit, ukrást nám naše já a odvést je od soustředění k podstatným otázkám bytí, zcizit ve jménu uniformního konzumerismu naši občanskou i mravní odpovědnost, naše svědomí, vědomí i podvědomí. Koncept divadla jako soustředění je trvalý a nadčasový, hledá si své diváky dlouho a těžko, někdy celá desetiletí, ale zabít ho lze – jak vidíme právě na případu Komedie - velmi snadno: vůbec nesdílím Chuchmův názor z Kavárny MfD, že inscenacemi jako Srdce temnoty se tento koncept jaksi sám přirozeně završil, už by se jen opakoval a vyprazdňoval, a je vlastně přirozené, že končí. Euthanasie není přirozená smrt.
Majerův průvodce peklem
Toto všechno se mi vybavovalo při sledování cesty hrdiny Conradova příběhu Marlowa (vynikající Stanislav Majer) do nitra Afriky, která je zároveň i cestou k poznání vlastní duše: hrdinovy, režisérovy i naší. Strohá Jařabova scéna, jejíž bílé stěny jsou zároveň projekčními plátny, je tentokrát zpestřena ústředním objektem velkého bazénu, u jehož břehu stojí rituální krvavý trůn, symbolické křeslo paranoidního bílého tyrana s „neronovskými“ básnickými ambicemi, samozvaného krále domorodců Kurtze (Roman Zach). I nejbizarnější rekvizity při bazénu – krvavé lidské hlavy – nejsou žádnými morbidními výtvory režisérovy fantazie – stejně jako tyto uřezané hlavy a ruce nebyly výtvory fantazie Conradovy - ale reálným, stroze odpozorovaným detailem z reality. Lebkami zavražděných, si opravdu dekoroval rezidenci jeden z předobrazů Kurtze, náčelník stanice Leon Rom, pološílená bytost s uměleckými ambicemi, Na Kurzovi Marlow vidí, že zlo mrzačí pachatele ještě strašněji než obětˇ.Inscenaci otevírá – po stroboskopických prostřizích zatím blíže neurčeného masakru - nadšená ženská adorace (Dana Poláková) jemného, kultivovaného člověka, mediálně povědomého obrazu hrdiny bez bázně a hany, jehož je vlastně celá inscenace krutou dekonstrukcí, ale jemuž náš budoucí průvodce peklem, Majerův Marlow, není v úvodu schopen odporovat. Natož přiznat se k jeho zavraždění. Odtud se jako ve zpětném filmu odvíjí cesta za skutečným poznáním hrdiny, který bývá považován za jednoho z největších padouchů světové literatury. Cesta, provázená manažersky přízemními, kafkovsky bizarními slouhy systému, jehož krvavý smysl je jim ukradený (Marek Daniel, Jiří Štrébl). Samotný rozpor mezi adorací žen, včetně psovské adorace domorodců a mezi krvavými skutky šílence také není nic vymyšleného, nic, co bychom mohli jako lidé, kteří převážnou část života prožili v zešílevším 20.století s masově uctívanými paranoiky, považovat za něco, co se nás netýká. A to i v novém století – stačí otevřít televizi…
|
|
|
|
Vladimír Just, Lidové noviny, 22. listopadu 2011
|
|