Divadelni noviny
ŠMINKY CIVILIZACE
|
|
|
Zhlédnout Srdce temnoty v Divadle Komedie pokládám div ne za povinnost. Za víc. Lidé by se tam měli tahat násilím rovnou z ulic a přivazovat k sedadlům. Naděje, že každý stý při představení zažije malé zasvěcení, by za to rozhodně stála.
A přitom převést na divadlo román Josepha Conrada nejen že není (jako ostatně převod čehokoli) nic snadného, ale díky ukotvenosti v době kolonialismu může bílého muže snadno svádět jen k černobílému sebebičování. Režisér David Jařab se ovšem předlohy chápe s úctyhodnou odvahou ne nepodobnou Coppolovu filmovému zpravování téhož v „Apocalypse Now“ s nezapomenutelným Marlonem Brando jako kapitánem Kurtzem v hlavní roli. Zatímco ale Coppolovi byl Conradův text příležitostí především k tomu, jak se vyrovnat s konfliktem ve Vietnamu, Jařaba více než válečné běsnění, rasismus a to, jak masy přicházejí o rozum, zajímá zrod šílenství u jednotlivce, jenž se tak zrůdně může snoubit s filantropií i genialitou. Přestože je kapitán Kurtz (Roman Zach) pro mnohé především monstrem právě pro tu bestiální oddanost vyšším cílům, nejde mu upřít ani jisté charisma, které jako by navíc rostlo s jeho přibývající zvráceností.
Ke svému se v hledišti hlásí vyprahlost současného Evropana z bavlnky, jehož největší starostí je ekonomická krize, případně peklo rodinného štěstí. Divočina rozpaluje, evokuje cosi z pradávna, atavismy zdánlivě bezpečně zatavené v plastu Facebooku se ošívají. Kolik netušené zvířeckosti se skrývá v každém z nás? Co by se dělo, kdyby šlo opravdu do tuhého a řachla by počítačová síť, vybuchla opravdová ptačí chřipka nebo jen pár let lilo
jako z konve? Jak dlouho by trvalo, než by déšť jak šminky smyl nátěr civilizace?
Pomazlila se s ním divočina a on zvadnul, říká se v jedné chvíli o šíleném Kurtzovi. Jak málo by takového pomazlení stačilo ke zvadnutí vás? Nás?
Každá stanice by měla být jako maják na cestě k něčemu lepšímu, říká autokrat Kurtz. Ano, cesty do pekel jsou dlážděny téměř výhradně dobrými úmysly a svatost se zlem jsou zhusta rubem a lícem jediné mince. Ostatně kdo z velikánů čehokoli byl kdy svatoušek? Kradmo se pak vplíží zdánlivě oprávněný pocit, že pro každého platí tak trochu jiná pravidla a žádná že neplatí pro ty, kdo mezi zrozením Boha a sebe samých kladou rovnítko. Pak je úplně jedno, že tihle třeba skládají básně. Naopak. Ty úžasné básně jako by už předem šeptaly: dejte pozor, příšera. Srdce temnoty je i o tomhle. O tom, že opravdové poznání vždy zahrnuje také obcování se zlem a posouvání hranic možného a jen tenká linie odděluje experimentátory se sebou samými od lovišť na věky pomatených. Jen tomu, že někteří jsou schopni se odtud vrátit, pak vděčíme za knihy a představení, jako je Srdce temnoty.
Dobré divadelní představení je jako kázání. Hobluje na kost. Dobré divadlo poučuje s tvrdostí autokrata Kurtze, ale na rozdíl od něj zároveň řve z pódia i vím, nic nevím (a vy taky ne). Dobré divadlo euforizuje a já už dlouho nezažila divadelní euforii tak intenzivní jako po představení Srdce temnoty v Divadle Komedie. Díky patří všem, kdo se na něm podíleli.
|
|
|
|
Petra Hůlová, Divadelní noviny, 27. listopadu 2011
|
|