Vltava - Mozaika
ODPAD, MĚSTO, SMRT
|
|
|
Divadlo Komedie ve své poslední sezóně uvedlo hru Rainera Wernera Fassbindera Odpad, město, smrt v překladu Zuzany Augustové a v úpravě a režii Dušana Pařízka.
Ani v nejnovější inscenaci se dramaturgie Divadla Komedie neodchýlila od zkoumání „svých" témat. Znovu je tu temná vize města jako labyrintu, v níž se prolíná syrovost a surovost reality se stejně krutým vnitřním světem jednotlivých postav. Smrt je stále přítomná, stejně jako zjevný i skrytý rasismus, homofobie, a na druhé straně neurózy lidí, kteří se snaží vyrovnat s realitou, která je obklopuje.
Fassbinderovo kontroverzní drama ze sedmdesátých let se v době svého vzniku dočkalo nejen scénické, ale také filmové verze - pod názvem Stín andělů v něm hrál sám autor, a v hlavní roli se představila jeho kultovní herečka Hanna Schygulla.
Drama samotné, úzce spjaté s dobou a místem svého vzniku a historicky danými vyostřenými vztahy Němců a Židů, posunula úprava Dušana Pařízka blíže české současnosti - díky přidaným monologům doslova řežou do živého. Na postavě prostitutky Romi, která je pro své zákazníky nejen předmětem slasti, ale zároveň jakousi vrbou, ale i na ostatních, ať je to úspěšný Žid, který si uvědomuje ambivalenci svého postavení, emocionálně labilního pasáka či homofobního vlastence, který se živí jako transvestita v kabaretu, ukazuje ubohost přežívání, v němž každý - byť se skřípajícími zuby - prodává denodenně sám sebe. Z mozaiky jednotlivých scén, či pouhých monologů si každý z nás skládá obraz světa, v němž věru není nic povzbudivého - je tu absolutní odcizení, destrukce lidské duše, lest a bída společnosti, v níž úspěch, ale nikoli štěstí diktuje hospodářská prosperita. Tápání při hledání vlastní identity, touha po spřízněné duši naráží na mrtvolnou neschopnost prožívat emoce.
Pařízek umocnil působivost díla už samotnou scénou, kde diváci v kabaretním kruhovém uspořádání usedají u stolků společně s protagonisty. Na setmělé scéně zpočátku vidíme jen blikající svíčky, vizi jakéhosi globálního hřbitova. Když se scéna rozjasní, spatříme protagonistku Romi (Gabriela Míčová) visící na šále uprostřed prostoru. Na diváky metá trpká slova prostitutky, která slouží jen jako předmět uspokojení ostatních. Je materiálem, neživou věcí, která pozvolna spěje k osvobození - smrti. V další epizodě se setkáváme s Mullerem (Martin Pechlát), hrdým vlastencem, který zaskočí diváky svou populistickou tirádou čisté rasy, mířící až s bolestnou přesností do podvědomí české veřejnosti. Jakkoli ironicky může jeho vlastenecká výzva k Čechům vyznívat, běží mráz po zádech. Další postavou je bohatý Žid (Martin Finger), studený racionální obchodník, který využívá svého výjimečného postavení (politická korektnost mu umožňuje podnikat, ale to ho nezbaví závistí a nenávisti ostatních). Jeho mladý přítel či poskok Oskar (Jiří Černý) zaujme svou sošnou krásou, ale zároveň až zraňuje svou odcizenou studeností. Na druhé straně bariéry stojí emocionálně labilní pasák Franz (Stanislav Majer), který si s hysterickou krutostí ventiluje své pocity méněcennosti na Romi. Martin Pechlát jako Muller modeluje svou postavu na kontrastu blyštivých transvestitních vystoupení ((okouzlující produkce písně I am what I am alá Shirley Bassey) a nesnášenlivého, násilnického chování v zákulisí, které odnáší jak jeho invalidní manželka (Dana Poláková), tak i nevlastní dcera Romi. Je zákonité, že jediná bytost, která ještě neztratila veškerý cit, symbolicky završuje příběh smrtí na bílých šálách, takže působí jako by ji odnášeli andělé. Gabriela Míčová v roli Romi nejenže odvedla výrazný, psychologicky silný výkon, ale navíc prokázala neobyčejnou fyzickou kondici, odvahu a překvapivé akrobatické schopnosti. Působivé představení, ukazující mrazivě depresivní vizi současnosti, bude asi pro mnohé diváky jak svým tématem, tak i jazykem hry značně šokující, a tedy na hranici snesitelnosti, nicméně mělo by se vidět. Navíc si divák znovu uvědomí, jak konzistentní soubor se za Pařízkovy éry podařilo vytvořit. Každý herecký výkon je dokonalou až chameleonskou proměnou, a současně přesně zapadá do celkové koncepce, takže představení funguje jako dobře promazaný stroj.
|
|
|
|
Jana Soprová, Vltava - Mozaika, 20. prosince 2011
|
|