Obalkapraha.cz
NEJNOVĚJŠÍ PAŘÍZKOVA INSCENACE JE SKVĚLÁ, ALE O RASISMU TOHO MNOHO NEŘEKNE
|
|
|
V nejnovější inscenaci Divadla Komedie se tvůrčí tým režiséra Dušana D. Pařízka pokouší analyzovat některé příznaky morálního úpadku západní společnosti. Prostřednictvím textu německého dramatika Rainera Wernera Fassbindera Odpad, město, smrt poukazuje například na různé formy xenofobie a na devastující účinky volného trhu na mravní integritu člověka a mezilidské vztahy. Po formální stránce téměř dokonalá inscenace nahlíží vytčené téma dvojí optikou. Zdánlivé oběti jsou totiž spíše kafkovskými spolutvůrci zdegenerovaného společenského systému, který jim zpětně slouží jako vysvětlení pro vlastní nedostatky a poklesky.
Ústřední postavou je prostitutka v podání Gabriely Míčové, která pod sebevědomou fasádou určenou k prodávání, skrývá hlubokou existenciální tíseň a sebevražedné sklony. Kolem ní se točí soubor dalších groteskně nadsazených figur, které svým jednáním utahují pomyslnou smyčku kolem její šíje. Pod tlakem svého pasáka a milence (Stanislav Majer), citového vyděrače a násilníka, přijímá prostitutka lukrativní nabídku bohatého Žida (Martin Finger), zastupovaného na první pohled rebelantským, ale ve skutečnosti cynickým a podlézavým pobočníkem (Jiří Černý). Namísto sexuálního kontraktu zatahuje Žid prostitutku do promyšlené sadistické hry, během které odhaluje vztahy v její pobořené rodině. V zšeřelém kabaretním sále čtvercového tvaru, jenž scénograficky dotvářejí stolečky diváků osvětlené umělými svíčkami, nechává ožívat přízraky z plesnivého rodinného sklepa. Ten není radno otvírat. Otec rodiny (Martin Pechlát), naivní vlastenec a rasista, který se živí jako transvestitní zpěvák, je nucen přiznat zločiny, kterých se dopustil na svých nejbližších. Svoji dceru v dětství pohlavně zneužíval a nasměroval ji tak ke kariéře prostitutky, věčně podrážděnou manželku (Dana Poláková) zase jeho násilí upoutalo na invalidní vozík. Další jistoty pak prostitutce bere Židův pobočník, který odhalí v jejím pasákovi homosexuála a (s)prostě ho sbalí. Odpad, město, smrt vlastně už od počátku směřuje k sebevraždě hlavní aktérky, při které jí Žid bez jakéhokoli citového pohnutí asistuje.
Akcelerátorem děje a tematickým ohniskem inscenace je postava Bohatého Žida. Kreace Martina Fingra je v porovnání s jeho spoluhráči nejasná a bezvýrazná. Podle mého mínění se však nejedná o nedostatečnost, ale o tvůrčí záměr, který slouží celku. Lhostejný a bezkrevný výkon ponechává dílu interpretační otevřenost. Psychologickým rozborem postavy nejsme schopni zjistit, zda se jedná o chladného a vypočítavého businessmana či galantního nápadníka, který se ve stylu Richarda Gerea pokouší otevřít oči své „Pretty Woman“. V kontextu panoptikálních figurek jej však lze chápat i jako svědomí společnosti či personifikované zlo, jež si vytvořili ostatní, aby na něj mohli svalit vinu za vlastní zpackané životy. Můžeme v něm vidět i ježíšovskou figuru. Židovský národ byl ve 20. století „obětován“, aby přinesl světu období míru a stability. Nyní se beránek vrací, aby v apokalyptickém soudu vyřkl ortel nad člověkem.
Odpad město smrt zajímavým způsobem balancuje mezi odsudkem rozvráceného lidského společenství, které deformuje charakter jednotlivce, a úvahou nad osobní zodpovědností postiženého individua. Samotnými tvůrci i některými médii akcentovaný důraz na kritiku rasismu či homofobie, nepovažuji za důležitý. Prázdné národovectví a píseň Daniela Landy, interpretovanou v parodickém duchu Martinem Pechlátem, považuji spíše za jedny z mnoha příznaků mnohem hlubší morální krize – krize slušnosti a zodpovědnosti. Pokud má inscenace kritizovat rasismus, jedná se o kritiku zjednodušující a neúčinnou. Pnutí mezi pudovými předsudky a tolerancí by si zasloužilo sofistikovanější a méně plakátové zpracování. Ovšem vzhledem k tomu, že něco podobného v nejnovější Pařízkově inscenaci nehledám, nevyvolává u mě absence podobných úvah zklamání.
Na závěr bych rád dodal, že inscenační tvar, který za pomoci jednoduchých výrazových prostředků váže pozornost diváka k obsáhlým a intelektuálně náročným promluvám, vnímám v kontextu současného českého divadla jako zázrak. Řemeslné dovednosti a umělecký cit dokázaly v Divadle Komedie opět poodemknout text, který by při neobratné manipulaci mohl pro diváka zůstat významově neproniknutelný či nudný.
|
|
|
|
Vojtěch Poláček, Obalkapraha.cz, 28. prosince 2011
|
|