Týdeník Rozhlas
ŘEZAVÝ VHLED DO HRŮZ „LIDSTVÍ“
|
|
|
Na webovém portálu Divadla Komedie se sice odečítají dny poslední sezóny dosavadního vedení a ansáblu divadla, na jeho nejčerstvější inscenaci ale rozhodně není znát rozčarování či deprese, které by konec jedné z nejskvělejších kapitol soudobého českého divadelnictví mohl v těch, jež ji psali, probouzet.
Srdce temnoty - dramatizace proslulé novely Josepha Conrada, kterou dle překladu Jana Zábrany připravil a režíroval David Jařab, umělecký šéf divadla - navazuje na nejlepší z inscenací Komedie. Dramaturgicky náleží do té jejich řady, která ukazuje chtivost, násilí, dravost a sklon k zabíjení jako setrvalé a neměnné, byť často zastírané či zapírané fazety lidského charakteru.
Předsazením závěru Conradovy novely do expozice pomohl Jařab Stanislavu Majerovi, aby se jeho Marlow, který je v adaptovaném textu především svědkem a vypravěčem, stal silným protihráčem hlavního hrdiny příběhu Kurtze. Toho Roman Zach podává v souladu s novelou jako kolonizátora, jehož idealistická snaha „osvítit divochy“ v hloubi Afriky a zároveň od nich získat co nejvíc slonoviny přivedla až k tomu, že se povýšil na jejich božského hrůzovládce, sekal jim údy a vybíjel je co škodnou. Pomalován jako divošský bojovník, jen v bederní roušce a pak bez ní propadá záchvatům, v nichž rozum, šílenství a horečnatá nemoc splývají v extatickém tanci končícím křečí. Intence obsažené v předloze naplňují i Martin Finger v roli „racionálněji“ si počínajícího představitele koloniální firmy a Martin PEchlát v roli oddaného Kurtzova nohsleda. Avšak už pojetím dalších koloniálních úředníků, ztělesňovaných Markem Danielem a Jiřím Štréblem, vyhmátl David Jařab v Conradově textu kvality, které v oné době, kdy byl psán (1902), uměl plně rozvinout jen Franz Kafka: groteskní absurditu odlidštěného fungování nejrůznějších správních či podnikatelských institucí.
Ony významy Srdce temnoty, jež se staly zřejmými teprve v důsledku následných hrůz dvacátého století (jatka světových válek a systematické vyvražďování celých etnik či společenských tříd), přiměly režiséra, aby učinil z chápajícího pozorovatele Kurtzových činů Marlowa jeho soudce a nakonec - po právu - i jeho kata. Marlowo lidství sugeruje Stanislav Majer paradoxně: s odstupem a chladnou cudností. A to je celkově výpověď inscenace silnější. Zařezává se do divákova vědomí stejně intenzivně a bolestně jako záblesky stroboskopu do jeho očí na začátku představení.
|
|
|
|
Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas, 9. ledna 2012
|
|