Kulturní pecka
DAVID JAŘAB: BEZOHLEDNÝ EXPORT VLASTNÍCH HODNOT. CESTA DO TEMNÝCH HLUBIN DUŠE.
|
|
|
„Hledal jsem intenzivní text, který by mohl sloužit mému způsobu radikální interpretace. Takový text, který by byl autorskou výzvou. A Joseph Conrad tyto vstupní podmínky splňoval dokonale,“ shrnuje David Jařab důvody, které jej vedly k volbě právě tohoto nepříliš odlehčeného románu. Vůbec první převedení tématu na česká divadelní prkna si vzal na bedra soubor pražského Divadla Komedie.
Z představení jsme odcházeli natolik pohnutí, že jsme nebyli schopni jediného slova. Dlouhé, zadumané ticho konečně prolomilo nesmělé „Půjdem na pivo?“. Až s očima upřenýma na dno sklenice jsme se dokázali o dojmech ze silného zážitku bavit. Na základě rozdílných postřehů jinak názorově blízkých lidí jsem se rozhodla, že s autorem scénáře a zároveň režisérem Davidem Jařabem udělám rozhovor.
Představení se jmenuje Srdce temnoty, přitom ale stejnojmenná kniha není jediným zdrojem pro vaši inscenaci. Jak s textem Josepha Conrada souvisejí citace z Červené knihy C. G. Junga?
Věděl jsem, že si na divadle nevystačím dlouhodobě pouze s představou Kurtze (hlavní hrdina knihy i inscenace – pozn. aut.). S tímto efektem neodhalené hlavní postavy trochu kalkuloval Conrad, ale literární text je celý určen pro naši výsostnou imaginaci, čili si člověk Kurtze může po celou dobu představovat po svém a pak už ho po jeho zjevení takového i vidí. Stejně mohl kalkulovat i Coppola ve svém snímku Apokalypsa (asi nejslavnější filmové adaptaci tohoto románu), ale iluzivní a obrazové možnosti filmu lze využít nezměrně pro budování napětí a očekávání až k závěrečnému vyvrcholení. Takovým prostředkům nemůže divadlo konkurovat. Bylo mi tedy jasné, že musím ukázat Kurtze již dříve, prakticky od začátku, a vytvořit z něj a Marlowa nerozlučnou dvojici, k sobě puzenou a nakonec nucenou se rozejít až za pomoci absolutního násilného činu. Spojením a osudovým připoutáním těchto dvou osob jsem výrazněji nastartoval rovinu podprahového, nevědomého dobrodružství, které už se neodehrává ani tak v africké divočině, ale spíše v pralese lidské duše. Pro tento fiktivní „dialog“ hlavních hrdinů a imaginárně-snové souznění, po kterém měla přijít deziluze a vystřízlivění ze skutečnosti, jsem potřeboval nějaký intenzivní text, nějaké skutečně silné myšlenkové „maso“. Když jsem si pročítal Jungovu Červenou knihu, pochopil jsem, že tohle je přesně ono. Jungova vlastní iniciační cesta ke zlu ve svém nitru, jako cesta k pochopení a přijetí sebe sama, mohla být Marlowovou představou – halucinací o Kurtzovi. Bylo ale zřetelné, že tam, kde Jung dospěl k neuvěřitelnému sebepoznání a prošel kolem propasti temnoty, musel někdo jako Kurtz, někdo s vyšinutým egem a nedostatečnou sebereflexí, nutně v této propasti skončit.
Byl výběr herců pro jednotlivé postavy předem jasně daný?
Psal jsem jako obvykle role hercům na tělo. Vždycky je to samozřejmě sázka do loterie. I s herci, které velmi dobře znáte. Ale to je právě dobrodružství, které za to stojí. Nemohu říct, že naše cesta k výslednému tvaru a hereckému projevu byla lehká – což se vlastně ani u něčeho podobného nedá předpokládat. Mně osobně téma a zkoušení této hry stálo dost sil a vnitřní rovnováhy. Ale už to mám za sebou a těší mě pozorovat, jak si inscenace žije dál svým vlastním životem a jak herci vnitřně nacházejí stále sebevědomější výraz. Divadlo je umělecké dílo, které se vyvíjí. V něčem to může být zneklidňující, ale tady spočívá právě jeho největší přednost.
Pojetí scény je velmi nápadité a ačkoli se během představení v podstatě nezmění, dokonale vykresluje všechna prostředí od interiérů přes plavbu lodí uprostřed džungle až po ta nejtemnější sklepení lidského podvědomí. Jak se vymýšlí takové uspořádání prostoru?
Člověk se v úvahách musí zbavit popisnosti. U příběhu, který se odehrává na jedné straně v africkém pralese a na straně druhé v zákoutích lidské duše, vás může popisnost jen dovést na scestí. Přemýšlím o divadelním prostoru jako o prostorové kompozici, přemýšlím o proporcích, materiálech a skupenstvích. O světle a stínu. Přemýšlím abstraktně, ale pak inscenuji konkrétně. Jestliže jsem prostor „vyrobil“ správně, konkrétní situace v něm najdou své místo a v očích diváka tento prostor podnítí imaginaci. Teprve kombinace takového prostoru s hereckým projevem, zvukem a divákovou představivostí vytvoří výsledný scénografický efekt. Je to dost náročný a riskantní postup, velmi těžko se v takovém prostoru zkouší, protože neposkytuje hercům při hledání konkrétní oporu. Toto riziko je však součástí dobrodružství, právě které mě na divadle láká.
Jak se herci stavěli k nahotě, která mimochodem v kontextu hry vůbec neruší? Neprotestovali třeba proti „patlání“ líčidel po celém těle, blátě na tvářích a dalším divočinám?
Herci divadla Komedie protestují, je-li s nimi manipulováno nebo jsou-li využíváni jako scénický „efekt“. V tomto případě ale bylo jasné, že nejde o nějakou provokaci. Nahota je součástí odhalování vnitřních stavů hlavních hrdinů. Já osobně tento „efekt“ využívám velice nerad. Tady mi ale jeho použití přišlo nosné a přirozené. Pokud daná věc slouží inscenaci, je ochota a otevřenost našich herců absolutní.
Co pro vás osobně cesta do srdce temnoty znamená?
Vždycky jsem byl puzen vydávat se na výpravy do nitra lidské duše a prozkoumávat temné stránky tohoto prostoru. Je to, myslím, cesta, jak se o sobě dozvědět více. Velmi mne také zajímají iracionální polohy lidského myšlení, protože se skrze ně často dostáváme k jakési lidské prehistoričnosti. Takovéto ponory mohou být pro někoho samozřejmě i nepříjemné. Zneklidňováním sebe i okolí ale otevírám možnosti jiných úhlů pohledu na realitu.
Myslíte, že v sobě každý člověk zmíněnou temnotu má a že se za jistých extrémních podmínek dostává na povrch?
Naprosto nepochybně v sobě člověk má světlo i stín. Teprve zkoumáním a přijetím této vlastní obojetnosti může člověk leccos z vlastního počínání a chování pochopit. Může pochopit také něco o lidstvu jako celku. Extrémní podmínky pouze výron temnoty katalyzují a není-li člověk připraven s těmito silami zacházet, může ho to strhnout do sebedestrukce.
Bylo by možné kontrast filozofických úvah a zvířecího chování postav zobecnit na podstatu lidskosti jako věčného souboje rozumové a animální složky?
Dalo by se to říci i takto. Měli bychom hledat prostor pro uvolňování obou složek v sobě. Potlačením jedné či druhé mohou vznikat velké problémy. To je fakt, na který se občas v dnešní době zapomíná. Kultivovaným myšlením a sebekorekcí v sobě člověk nezvítězí nad určitou archetypálností. Anebo jinak: žijeme svou vlastní současnost, ale neseme si v sobě i minulost lidstva. Vypjaté emoce nás občas spolu se sny vrhají někam hluboko zpět. Často nevíme, co si s tím počít. Racionální přístup nám tady ale nepomůže.
Byl jste někdy v Africe? Jaká místa podle vás dokážou člověka takto „vysvléci až na dřeň“ a ukázat všechny jeho slabiny i silné stránky v té nejsyrovější podobě?
Byl jsem v Africe, ale pouze severní. Nemyslím si však, že k pochopení toho, o čem v Srdci temnoty hrajeme, je nutné taková místa navštívit. Temnota je velice blízko, okolo nás a v nás. Kurtzovo království se od našich končin liší jen tím, že důvěřivost domorodců a nedostatek „kontroly” mohou vytvořit živné podmínky pro experimentování s lidskými životy v daleko větší míře. Mohou poskytnout prostředí pro zrození nového boha. Největší obětí takových klamů jsou ale nakonec tito falešní bohové sami. V našem, takzvaném „civilizovaném“ světě lze najít důvěřivé tvory, ale také usurpátory. Napadá mě třeba příklad, kdy za domorodce dosadíme děti a za kolonizátory dospělé. Když se pak někde objeví deviantní prvek, mohou se osudy rodiny proměnit rovněž v děsivou noční můru. Případ Fritzl hovoří za vše.
Jak se stavíte ke koloniálním snahám „vyspělých“ civilizací, které se leckdy ještě dnes pokoušejí měnit odlišné kultury k obrazu svému? Nejsou takové pokusy o polidštění barbarů svými metodami a motivací samy mnohem barbarštější?
Jsou to především krátkozraké a namyšlené snahy. Z dlouhodobého hlediska se „vyspělým civilizacím“ tento násilný a bezohledný export vlastních hodnot nevyplatí. Momentálně se nacházíme v období, kdy se zničené myšlení v bývalých koloniích obrací především proti vlastním lidem. Myslím si ale, že už sklízíme, ale především ještě budeme sklízet ovoce našeho děsivého vývozu „kultury“ do takzvaného třetího světa i my, představitelé takzvané „bílé elity světa“.
Věříte obecně v dobro lidí, nebo se naopak domníváte, že jsou lidé v podstatě temní, sobečtí, zlí? Takoví, že pokud mají v rukou veškerou moc a neomezené možnosti, jednají „nelidsky“?
Věřím, že dobré síly mají uvnitř člověka drobnou převahu. To je důvod, proč ještě stále existujeme. Myslím si také, že vnitřní harmonizace pozitivních a negativních sil je výrazem dospělosti člověka, a tedy i lidstva. Bude proto záležet, do jaké míry se ocitne moc v rukou nezralosti a infantility.
Jaký pocit nebo myšlenku chcete do diváků zasít právě touto hrou?
Snažím se v divácích podnítit přemýšlení o těchto problémech. Román, a doufám, že i inscenace, jsou zneklidňující. Zneklidnění je rozrušení spokojené ulity, ve které často a také nutně přežíváme. Podněcuje uvažování, podněcuje iracionální pochody v těle a atakuje nás podněty a obrazy, pro které nemáme úplně jednoznačné vysvětlení a nemáme u nich ani jednoznačné pocity. To je dobrá živná půda k cestě za vlastní dospělostí a ven z teploučka našeho falešného pocitu bezpečí.
|
|
|
|
Barbora Klárová, Kulturní pecka, 14. ledna 2012
|
|