Nový prostor
IVANA UHLÍŘOVÁ: ZAŘIZOVATELKA KOUZEL
|
|
|
S herečkou Ivanou Uhlířovou jsme se náhodou setkali poprvé před rokem. Nyní jsme si v kavárně Divadla Komedie povídali nejen o konci této výjimečné pražské scény, ale také o momentech magického propojení , o dealerech a klientech.
Překvapilo mě, že si rok staré setkání vůbec pamatujete...
Samozřejmě, seděli jsme tady na schodech. Vyprávěla jsem a vyprávěla a pak se vás ptala, jestli rozumíte. A vy jste vždycky řekl: „No tak částečně.“
To je pravda. „Rozhovor s vámi, to je výzva,“ říkal jsem si tehdy. A dnes možná ještě o něco více. Co nekouřím, necením svoje schopnosti tak vysoko...
Je to ale jen zpráva o nějaké kvalitě, ne? Už jen to, že připustíte pochybení, znamená velké sebevědomí. Protože sebevědomí, které se prezentuje jako opravdové, jím přece málokdy ve skutečnosti bývá. Třeba jste se dostal jen na složitější level vnímání. A právě proto, že si uvědomujete, že je mnohem více řečišť, směrů, kterými se můžete ubírat, tak je to zase jen další velká výzva k zvládnutí.
V Novém Prostoru připravuje číslo o hodnocení, potažmo sebehodnocení. Když byste měla říct, na čem zakládáte své herecké sebevědomí vy sama?
Záleží na procesu. Nikdy nemůžu předstoupit před lidi a vědět, že to bude dobré, nebo že to bude mít tu a tu kvalitu, z které se nevzdálím. Některá představení jsou postavena na efektu, který celé představení drží - ať už jde o hudbu, režijní vedení nebo něco jiného. Taková představení příliš nevybočují, za to nemají výkyvy. Je to výhoda, protože je tu záruka středu, ale někdy to může být i handicap, protože v takových představeních se nikdy žádné kouzlo neodehraje. Pokud se nepustíte do nebezpečných vod, nikdy nezakusíte možnost úplně spadnout dolů nebo se ocitnout úplně někde jinde - ať je to v situaci, v momentě, v čase - kde to zrovna na jevišti sepne, kdy se situace stane neskutečnou, protože získá konotaci ještě k něčemu dalšímu. Představení je pak výjimečné, protože se povedlo a je najednou úplné.
Hovoříte o stavech extáze?
Může být, když jste zároveň duchem mimo i koncentrovaný... Je to alchymistický moment. Jako kámen mudrců dělá pořád stejně, ale najednou se změní okolnosti a pokus je jiný... Jsou to představení bez záruky, jež jsou mi bližší. Důležitá je v nich poctivost sledovat v daném okamžiku proces, kudy se skutečně ubírá, opravdu na jevišti být a neodříkat jen text a vlastně dovést představení k tomu zázraku, že se povede. Na tom bych možná mohla stavět nějaké sebevědomí, že tenhle proces občas umím. Ale jakmile dospěji k sebevědomí, tak si moc dobře uvědomím, že je to jen pro ten večer, a to ještě nemluvím o tom, že člověk vždycky cítí, že to mohlo být jinak a líp... Sebevědomí bude asi nějaký střed mezi vědomím, že se to povést může a že se to povést nemůže, nemusí.
Když jste hovořila o alchymistických momentech, luskla jsem přitom prsty. Mohla byste nám takové lusknutí ještě přiblížit?
Je to takové bezčasí... konkrétně třeba na premiéře Agnes. Je to takové dobré představení, jediné, co je v něm dané, je sled scén. Na jevišti jste dva, máte pár suchých vět, kupu kostýmů, čtyři rekvizity a možnost nějakého přemístění, ale musíte zařídit, aby to lidi zajímalo. Jde napůl o improvizaci a zároveň je to forma dohody o vnímání toho druhého. Jsme tam s Martinem Pechlátem, zkoušíme třeba nějakou situaci, která skončí, jenže další nenavazuje na tu první - ona je zcela odjinud. A vy musíte zařídit, aby vznikla. Třeba máte divně botu, vy si ji obujete a jak si ji obouváte, tak zjistíte, že se to hodí na první větu: „Tak kdy pojedeme do hor?“ a začnete si botu obouvat úplně jinak - třeba. Nebo jsou tam takové různé nuance, různě jsme to zkoušeli...
A najednou přijde premiéra a na ní dvě stě nebo nevím kolik lidí. vy ležíte na jevišti, Martin čeká v šatně, až si diváci posedají, pak přijde, já ležím. To je situace, kdy se spolu snažíme napsat nějaký příběh, ale lidé nevědí, proč tam ležím. Martin přijde, jen tak chodí po jevišti, já se na něj dívám, on si sedne nebo udělá cokoli a já mám začít s dialogem: „Já mám strach ze smrti.“ Příběh se poté prolíná s realitou, kdy se oba šli spolu najíst do restaurace a uviděli cestou na chodníku mrtvou ženu. Pro mě vlastně ta scéna znamená: ležím na jevišti a snažím se být mrtvou paní, což mu může přinést nějaký nápad nebo pro něj být inspirací, aby až přijde, konečně začal psát náš příběh...
No, a jak tam byli lidé, tak se najednou dařily neuvěřitelné věci. Diváci jako by rázem to, co jsme s Martinem měli dohodnuté a jim se nutně muselo zdát neurčité, začali číst,a to aniž bychom jim dali nějaký polopatický výklad.
Poznáte, když vám divák rozumí?
Poznáte to. Ne, že si myslíte, že ví úplně všechno, ale z reakcí to poznáte... oni tak zvláštně dýchají. Když najednou uděláte nějaký vtip nebo kličku, uděláte ji velmi jemně a lidi na to zareagujou, znamená to, že se chytili a že to čtou.Proto je tak důležitý čas na jevišti, protože kdyby se oni zasmáli jinak nebo jindy, už by se mohlo říct, že se vztahuju k něčemu úplně jinému.
V tu chvíli je vodíte.
Samozřejmě, protože oni si to přejí.
A nemáte s tím problém?
Samozřejmě, občas trpím paranoiou, že mě asi devadesát procent lidí v hledišti nesnáší. Občas.
Když jste přišly na rozhovor, omlouvala jste se, že jste unavená ze zkoušky a že budete poněkud strohá. Zatím se tak naštěstí neděje. Na čem pracujete?
Připravujeme představení V samotě bavlníkových polí, to je hra Bernarda-Marii Koltèse z Francie osmdesátých let. Text je strašně těžký. Je v něm třeba věta: „když říkáte, že jste uhnul, a vy mi budete nepochybně tvrdit, že jste se tak odklonil, abyste mě obešel, a já vám na to odpovím, že jste se chtěl přiblížit, asi je to tím, že jste se vlastně neodklonil. Neboť přímka existuje pouze v jedné rovině a my se pohybujeme ve dvou různých rovinách a nejvlastněji existuje jenom ten fakt, že vy jste na mě pohlédl a já jsem vás pohled zachytil...“ (zvoní telefon) Pepina mi volá... (típne telefon) „... a já jsem váš pohled zachytil, takže se z absolutní čáry, po níž jste se původně pohyboval, stala čára relativní a komplexní, ani zakřivená, ani rovná, nýbrž osudová.“ To je jedno takové kratší souvětí. Místy si říkáte, že to napsal grafoman.
Jaká je vaše role?
Jsme tam opět dva, Dealer a Klient, a já hraju dealera. On je v podstatě takový Cháron. Hlavní téma hry, to nejpodstatnější v ní, je touha po touze. Říkám klientovi, že mu nabízím úplně všechno, co chce, ale klient vlastně neví, co si přát. A já zase nevím, co mu nabídnout.
Vy nejste dealer něčeho konkrétního?
Ne, to je takový podivný princip. Myslím, že jakoby kupčím s prázdnotou a on je pro mě něco jako chodící smysl. Dealer potřebuje klienta polapit a mohl by mu opravdu dát smysl v tom, že mu něco prodá. Jenže jakmile mu něco prodá, tak se také klient prodá úplně...
Vy chcete klienta asi vysát.
V podstatě ano, je to trochu vampýrismus. Je to Cháron, převozník, kdy já potřebuju, aby on pojmenoval to, co chce, a jakmile to udělá, tak ho budu mít, on se zaprodá. Potřebuji v něm vzbudit touhu, aby mě potřeboval. Jemu to nedá, je sám natolik slabý, že neodejde. Protože si je nejistý, jestli opravdu něco nepotřebuje. Protože se necítí být úplný. To je taková vzláštní věc, o tom teď vedeme debaty dlouhé hodiny.
Vlastně může překvapit, že vůbec zkoušíte nové představení. Je známá věc, že letos v červenci dosavadní provozovatel Divadla Komedie odejde, že Komedie v dnešní podobě skončí. Mohli byste dohrát a jít...
Je to zvláštní, taky bych se ptala, ale pro mě je to přirozenost. Naopak by pro mě bylo divné, kdyby se už nezkoušelo. Proč tu nebýt naplno až do konce, to je přeci úplně v pořádku. I co se nějakého žití týče, je to pro mě důležitý postoj nebo fakt...
Jste s rozhodnutím odejít ztotožněná, nebo byste byla raději pro zůstat i přes dané příspěvky magistrátu.
Nejsem moc mluvčí v těchto věcech. Popisovat politickou situaci dovedou lépe jiní. Vůbec to nehodnotím. V tom smyslu, že samozřejmě byste se musel ukrutně nasrat na tuhle situaci alibistických keců a rozumím v podstatě Dušanovi, který chodil neustále nastavovat na magistrát nějaké podmínky (ředitel Pražského komorního divadla Dušan David Pařízek - pozn. red.). Protože podívejte se: vy můžete jezdit stopem, dokud je vám dvacet, a můžete si třeba vyjet i v šedesáti, ale nastane také čas, kdy chcete být pánem svého času, vyleštit si boty a jít v nich raději než v nějakých křuskách. Takže úplně rozumím, že je tam nějaký... (hledá)
Požadavek standardu?
Ano, přesně, který by se ale zároveň rovnal úsilí, které vy chcete vynaložit. a ne, že vám bude pořád někdo utírat hubu židlí, že jo. Je to něco podobného, jako když mám někde točit a zavolá mi produkční, aniž by si zjistila alespoň, že mi není dvacet a nemusí se mnou mluvit jako s nějakou husou. Ale tady je všeobecně normální, že ti, kdo vám dávají práci, jsou v podstatě vaši spasitelé. Řeknou vám částku, ale nikdo se neptá na váš názor. Takže rozumím tomu, že trpělivost je u konce. Soubor by mohl ještě existovat, jít dál, má profil, vizi... ale úsporám se již podřídila scénografie, byť byla a je funkční, a pak už se chcete vyvíjet a za ty peníze to nejde. Chcete sem někoho pozvat, ale už nemůžete. A najednou se motáte v kolečku a začnete pojídat svou ruku nebo druhý konec těla. Začne se objevovat taková divná zatuchlost, alibismus: „No tak to dělejte trošku takhle, no...“ (paroduje). Ale proč - proč by vám měl někdo nastavovat mantinel, když vy chcete jít! Je to kus života, kus výjimečného života, ale rozumím, proč to takhle končí.
Před lety jste dobrovolně opustila angažmá v Karlových Varech a raději šla smažit hranolky v bistru, hrabat listí v parku nebo doplňovat zboží v supermarketu. Po konci Komedie zřejmě už nebude něco takového připadat v úvahu.
Už nechci. Ne, že bych to brala jako neúspěch nebo nechtěla pracovat, ale mě to prostě nebaví. Nevyvíjíte se, začnete stagnovat. To, v čem jsem se objevila, je velmi specifické, nedá se to prostě uskutečňovat v kavárně.
Tomáš Töpfer se nyní stane ředitelem Divadla na Vinohradech. Tam by vás to nelákalo?
Přeskočte to, to není ta správná voda pro mě. Vy jste darebák, vy jste novinář.
Seriály asi dále odmítáte...
Teď mi zase nabízeli, abych hrála v jednom z prostředí nákupního centra Arkády. Nevím už, jak se to jmenovalo, bylo to něco nového. Dávali hodně natáčecích dnů a pěkné podmínky... Nesoudím to, mně nepadá střecha nad hlavou, nemám čtyři děti. Moje životní situace je jiná a já z ní vycházím a zadruhé tyhle věci nemůžu udělat, protože věřím, že jediné, z čeho člověk sestává, jsou jeho činy.
A jaké jsou tedy vaše opravdové plány?
Jsou režiséři, s kterými jsem tady spolupracovala, vím, že bych s nimi i do budoucna pracovala ráda a myslím si, že je to i naopak. Ale dosud se to neuskutečňovalo, protože jsem byla pořád tady. Takže tím se otevírá cesta. Také ve Vídni mě oslovila režisérka celkem zaběhnuté alternativní scény, a tak si říkám proč ne. Do toho Katharina Schmitt, režisérka, s níž pracuji tady, s tou vím, že bychom se s radostí shledali v Berlíně. Mám několik lidí, takže se vlastně už těším. Do toho mám točit nějaké filmy, tak se mi to zvláštně ukazuje. Budoucnost je otevřená a mám ji jako takový volný pád. Nevím, jestli je to obranná reakce, ale jsem v naprostém klidu. A když nic nebude, tak nic nebude. Tato odpověď ale není rezignace.
|
|
|
|
Tomáš Havlín, Nový prostor, 7. února 2012
|
|