Český rozhlas - Mozaika
V SAMOTĚ BAVLNÍKOVÝCH POLÍ
|
|
|
Divadlo Komedie uvedlo v české premiéře hru Bernarda-Marii Koltése V samotě bavlníkových polí v režii výtvarníka Michala Pěchoučka.
Text V samotě bavlníkových polí má v sobě vnitřní dramatičnost, nikoli však dramatické situace. Sám autor označil text spíše za filozofický dialog. Spojením tohoto typu textu, plného obrazů, symbolů a meditativních promluv s výtvarným viděním režiséra Michala Pěchoučka tak vzniká jakási pohyblivá scénická instalace.
Text plyne jako jeden nekončící dialog, či spíše prolínání monologů dvou osamělých postav. Scéna je koncipována jako řada za sebou visících šňůr, plných prádla. Ve výtvarném vidění důležitou roli hraje světelný design, který prostor vizuálně proměňuje.
Postavy jsou označeny jako prodávající a kupující, resp. jako dealer a klient, a dle autora mají být mužskými postavami. Pěchoučkova koncepce rozšiřuje možnosti vnímání tím, že jednu z rolí svěřil Ivaně Uhlířové (v programu označené jako Ivan Uhlíř). Vzhledem k abstraktnosti slovního souboje nejde ani tak o genderové odlišení postav, spíše máme pocit vnitřního monologu postavy jedné, obsahující jak mužský, tak i ženský prvek. Promluvy zkoumají předmět neurčité, nutkavé touhy, za kterou si můžeme dosadit sex, droga, ale i cokoliv jiného.
Na počátku vidíme kupujícího (Jiří Černý) sedět zády k divákům směrem k džungli šňůr ověšených prádlem, hlas prodávajícího slyšíme ze tmy v až skřetovském zkreslení, jako hlas ďábla pokušitele. Více než postavy ale přitáhne naši pozornost scéna – postupně sbírané či strhávané prádlo odhaluje další řadu a je jakýmsi deníkovým komentářem, nahlédnutím do duše postav – z vnějškových pokrývek přecházíme k intimnějším částem oblečení (bělostné nátělníky), a poté odhalujeme řadu malých punčocháčků, jako vzpomínky na dětství či přiznání dětské části našeho já.
Poslední řada kdesi vysoko na horizontu zpočátku díky bodovému osvětlení evokuje okna svítící do tmy, teprve později odhalíme banalitu kuchyňských utěrek. V tomto prostředí se proplétá až faustovská dvojice (jeden zvídavý, hravý, zkoumající, druhý skeptický a škodolibý pokušitel). Kupující má přesně narýsovaný život (názorně naznačuje svou cestu od bodu A k bodu B, z níž se neuchyluje), zatímco druhý – s mrštnými kočičími pohyby – jako by si možnosti prostoru doslova vychutnával.
Kontakt obou protagonistů je studeně neosobní, zatímco doteky s prádlem mají intimní, až erotický podtext. Jejich dialog v sobě má vnitřní napětí, nejednoznačnost, ale chvílemi se odvíjí tak, že až ukolébává k spánku. Vzápětí jsme však ohromeni chvějivou krásou výtvarně stylizovaných obrazů (např. postava sedící ve sporém osvětlení na šňůře působí doslova magicky).
Jako bychom pozorovali řeku, jejíž proud se bez ustání dere vpřed, a občas zahlédli náhodně vytvořenou vlnku, způsobenou spodním proudem. Neuchopitelnost předmětu touhy, i naši stálou samotu i jakousi bezradnost, evokuje i poslední obraz, v němž kupující vyzývá prodávajícího k poslednímu souboji slovy: Takže, jaké zbraně? Když ale odhalí závěs, jeho soupeř je pryč. Dovětkem, evokujícím stesk po ztracené nevinnosti dětství je spuštění opony sešité z dětských peřinek.
Oba představitelé – Jiří Černý a Ivana Uhlířová – se dokážou s přesností slovních i pohybových důrazů dokonale přizpůsobit celkovému ladění inscenace. Nicméně, máme pocit, že se tentokrát spíše nežli v divadle pohybujeme v obrazové galerii.
|
|
|
|
Jana Soprová, Český rozhlas - Mozaika, 13. března 2012
|
|