E15
V DIVADLE KOMEDIE SE DOTÝKAJÍ NESNESITELNÉ TÍŽE BYTÍ
|
|
|
Inscenací dialogu Bernarda Maria Koltése V samotě bavlníkových polí překročila dramaturgie pražského Divadla Komedie další rubikon současného českého avantgardního divadla. S neochvějnou vírou v obraz a slovo se pouští zatím nejdál v mapování vnitřního světa člověka. Člověka posedlého pochybami, opuštěností a bolestí samotného bytí.
Textu se s opatrností introverta a odvahou divadelního sebevraha zhostil výtvarník, nositel Ceny Jindřicha Chalupeckého a v posledních letech i divadelní režisér Michal Pěchouček. Z textu, který je původně dialogem Dealera a jeho Klienta, nevypouští snad ani hlásku. Věří v působivost pronášených úvah a myšlenek, v sílu obrazu. Herce vede k monotónnímu deklamování a velmi jednoduchým pohybovým aranžmá. Na jevišti je v úvodu před diváky monumentální obraz složený z mnoha přes jeviště roztažených šňůr s těsně vedle sebe na nich rozvěšenými kusy různého bílého prádla. Spodků, svršků, ložního. Jako bychom se ocitli na půdě starého domu.
Klient v podání Jiřího Černého je zprvu sám. Pomalu svěšuje prádlo a hovoří s Prodávajícím, jímž je Ivana Uhlířová, v programu vedená jako Ivan Uhlíř. Právě hra pohlaví, lépe řečeno neurčitost pohlaví a z toho plynoucí neurčitost vlastní identity, je jedním z hlavních témat textu.
Koltésův aristokraticky znějící, básnivý text jemně a opatrně „svěšuje“ ze šňůry inscenačního času jako herci kusy onoho bílého prádla. Vznešeně, opatrně, možná až s přílišným ostychem. Herci jako by pro něj nebyli důležití. Jsou spíš manekýni než interpreti. Je to pro diváky i samotné performery náročná a někdy těžko stravitelná výzva. Oba by jistě dokázali intenzivněji rozehrávat vznikající situace a vzájemný vztah. Divák by jistě ocenil alespoň okamžiky napětí a divadelní (sou)hry. Zdá se však, že režisér si to za žádnou cenu nepřeje.
Inscenace V samotě bavlníkových polí není pro divácké přijímání a porozumění jednoduchá. Dokonce by se dalo říci, že je nesnesitelná a její interpretaci musí každý divák hledat sám ve své zkušenosti, ve své imaginaci. Je k uzoufání monotónní, příšerně dlouhá, nevýslovně statická. Pěchouček není divadelník. Netrápí ho úmorná délka představení, nesnesitelnost slovního projevu i samotného jevištního dění. Důležitá je nesnesitelná tíže bytí, mor samoty. Samoty bavlníkových polí.
Je to neobyčejná inscenace, výlučná i v náročné dramaturgii Divadla Komedie. Pro diváky, pro něž je divadlo především dramatickým žánrem, by možná mělo v programech stát: Toto není pro vás. Divadlo Komedie dokazuje, že i v konci éry stávajícího týmu má odvahu experimentovat, otevírat další prostory pro současné texty a ubírat se dál a dál do nejhlubších vrstev lidského bytí.
|
|
|
|
Vladimír Hulec, E15, 19. března 2012
|
|