iDnes.cz – Kavárna on–line
KAREL RODEN ZÁPASÍCÍ V KLECI JEDNÉ DIVADELNÍ HRY
|
|
|
Jakýmsi loučením s pražským Divadlem Komedie je pro herce Karla Rodena, který soustavně spolupracoval s kolektivem intendanta Dušana D. Pařízka, inscenace zvaná Sam. Pařízkův tým za pár týdnů po desetiletém účinkování z Komedie odejde a rozplyne se…
Pražské komorní divadlo směřuje do ticha. Nejen tím a proto, že na konci června opustí prostory Divadla Komedie, ale i charakterem svých posledních inscenací. Je-li titul V samotě bavlníkových polí francouzského dramatika Bernarda-Marii Koltese, režírovaný výtvarníkem Michalem Pěchoučkem (premiéra 9. března 2012), ztišeným filozofujícím a poetickým dialogem dvou postav, u nichž není vyloučeno, že jde o dvojjedinou bytost, pak nový titul, Sam, je monologem postavy jediné, s řadou partií beze slov. A závěrečná inscenace, jejíž premiéra je nachystána na 10. května, Handkeho Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli, se již zcela obejde beze slov.
Německá, v Česku často působící režisérka Katharina Schmitt (1979) se při psaní své hry Sam inspirovala performancí Cage Piece taiwanského konceptuálního umělce Tehchinga Sama Hsiehe (1950), kterou podstoupil od 29. září 1978 do 30. září 1979. Nechal se umístit do dřevěné klece (rozměry: 354 x 274 x 244 cm) vybavené osvětlením,umyvadlem, vědrem, malým lůžkem, několika předměty denní potřeby (viz foto). „Po dobu jednoho roku nesměl mluvit, číst, psát nebo poslouchat rádio či sledovat televizi. Právník Robert Projansky notářsky ověřil celý proces a stvrdil, že umělec celý rok klec neopustil. Jeden přítel mu každý den přinesl jídlo, odnesl odpadky a pořídil jeho fotografii. Jednou až dvakrát měsíčně od 11 do 17 hodin bylo možné jeho performanci zhlédnout,“ stojí v programu. Doporučuji si jej přečíst ještě před zahájením představení, protože orientace v něm pak bude o dost snazší, byť postava Sama, ztělesněná Karlem Rodenem, ve svých promluvách do publika o celém tom experimentu vypráví.
Sama čili Rodena spatříte hned při vstupu do sálu. Čeká tam na vás – scénografie a režie je dílem Kamily Polívkové - v zářivě oranžovém overalu (či pracovní kombinéze) „vystaven“ na jevišti, na němž však není zbudována klec. Na stojanech je zavěšena projekční plocha a Sam čeká před ní – chvíli ve stoje, chvíli na lůžku. Obklopuje jej několik málo věcí; právě tak, jak to uvádí citovaný program. Diváci se trousí, usedají, Sam čeká a čeká. Pak pozvolna spustí…
Bylo by snadné a zjednodušující - zejména pod dojmem ovací při premiéře – napsat, že Karel Roden v roli Sama exceluje. Přesnější a spravedlivější však bude konstatování, že podává dobrý výkon, hodný své pověsti a pozice. Předkládá zde profesionální práci v rámci svých osobnostních předností (například intenzita pohledů, postojů a pohybů) i limitů (srozumitelnost a plynulost jevištní mluvy). Roden ztělesňuje Sama nuancovaně, se zenovým zklidněním a vyprázdněním i s výtrysky naléhavosti až téměř hysterie, vyplývající z jeho klecové izolace. Minimalizovanými a zadržovanými pohyby dokáže vyjádřit hnutí své mysli. V poslední době poskytla nejlepší příležitost číst Rodenovou „abecedu náznaků“ Terapie, seriál natočený v produkci HBO. Tam kamera soustředěně spočívala na Rodenových jemných výrazových výchylkách, jimiž ztvárňuje vnitřní život postavy, v tomto případě terapeuta. Postava Sama se rovněž nachází v jakési koncentrované terapii, v níž je ovšem sám sobě terapeutem i klientem. Nicméně, alespoň pro mě, zůstává Sam ještě příliš Karlem Rodenem, ještě by se měl herec v této postavě více, důsledněji rozpustit, ještě by více měl zapomenout na to všechno, co umí. Jenže to by, zdá se mi, potřeboval poněkud konturovanější a současně metafyzičtější text.
Tím se dostávám k samotnému obsahu Samovy promluvy k divákům, kteří si jej při jeho produkci přišli prohlédnout a poslechnout. Text Kathariny Schmitt je dalším z těch, které v Komedii přímo oslovují publikum, vybízejí jej k účasti nikoliv tak, že by herci zvali diváky na pódium a tam s nimi – jak se to dělává - třeba tancovali, nýbrž adresují hledišti otázky, které se týkají například fenoménu dívání se, vedou publikum k sebezpytu a ke konfrontaci se svými postoji. Takové jsou Spílání publiku 2010, Podzemní blues a nyní Sam; Roden se obrací k divákům a ptá se jich, aniž ovšem z nich loudí či ždíme odpovědi, zda jsou spokojeni se svými životy, zda si je užívají. Kromě vážnosti obsahují jeho promluvy a pohyby subtilní humor, mlčenlivý smích, nikdy však ironii a agresi či apel (jak je tomu v inscenacích Spílání publiku 2010 a Podzemní blues).
Když se pak Roden vysouká z oranžového „pracovního“ oděvu, sejde do publika v tmavém obleku a bílé košili bez kravaty a komentuje dění na jevišti. Tam, na onom plátně, v promítaných filmových dotáčkách, vidíme ve stejném obleku a ve stejné košili tutéž postavu. Hranice mezi „objektem“, který je sledován, a mezi diváky, kteří jej sledují, se rozmývá a problematizuje, a to i proto, že ta postava v tmavém obleku a bílé košili je – jak Roden dává v komentáři na srozuměnou - návštěvníkem, který si přišel prohlédnout Sama. Tato partie, v níž se identity znejišťují a přelévají, končí možná vůbec nejsilnějším okamžikem inscenace, kdy Sam/návštěvník/Roden zpívá či možná lépe hlasově do prostoru cizelérsky pokládá gruzínskou píseň Mtacmindis mtvare (Měsíc nad Mtatsmindou) – tento kontemplativní okamžik dostává až náboženskou dimenzi. Nádhera. To jsou okamžiky, kvůli nimž se vyplatí chodit do divadla!
Když se postava vrátí na jeviště, stává se opět a jednoznačněji Samem, a vede si dál svou. Vedle hlediště se objeví fotograf, asi to má být ten, který jej každý den fotí a nosí mu jídlo. Postupuje směrem k jevišti, fotí Sama, vstoupí na jeviště a začne si Sama aranžovat, chopí se jej do té míry, že si ho efektně narafičí, nacuchá mu vlasy, poodhalí mu hruď, cvak, cvak, cvak. Potom vezme lavor vody a chrstne jej na něj. Cvak, cvak, cvak. Jak efektní! Sam to dohraje takto použit a zneužit.
Režisérka Kamila Polívková – na rozdíl od výtvarné nehnutosti Pěchoučkova ztvárnění V samotě bavlníkových polí – usiluje o zmnožení vyprávěcích prostředků a o rytmizaci i dynamiku jevištní akce. Umožňuje jí to i určitá cykličnost textu Kathariny Schmitt, cykličnost organicky vycházející z neměnného běhu Samových dní v kleci. V čem však text Polívkové oporu neposkytuje, respektive poskytuje ji nedostatečně, to je základní téma hry. „Režisérka Kamila Polívková zkoumá spolu s Karlem Rodenem nesmírnou přitažlivost popularity, která v lidech probouzí voyeuristické sklony a dodává i nejbanálnějším věcem, činům a výrokům známé osobnosti – umělce – zdání jedinečnosti a vyšší hodnoty. Z různých úhlů pohledu nahlíží na normy související s tvůrčí prací, uměním a produktivitou a rozebírá vztah mezi divákem a (uměleckým) objektem jeho zájmu,“ stojí v anotaci inscenace na internetových stránkách Pražského komorního divadla. A dramaturg inscenace Hermann Seeler v programu ke hře praví: „Jsme oběti vlastního voyerismu. Málokdo z nás udělá něco skutečně podstatného, aniž by očekával zviditelnění sebe sama a svého konání. Kdo je ochoten něco obětovat – pro poznání, pro umění, pro sebe, pro druhé, pro výzkum. Životní čas – LEBENSZEIT“, jak to v originále nazývá postava Sama, málokdo.“
Tohle všechno, co zde nyní bylo citováno, je však v samotném textu Kathariny Schmitt, potažmo ve zhruba osmdesátiminutové inscenaci Kamily Polívkové, pouze nahozeno, nikoliv analyzováno. Není pochopitelně možné se jakoukoliv divadelní inscenací ani jen přiblížit k podstatě performance Tehchinga Sama Hsiehe, který tak činil stranou pozornosti (už proto, že tehdy jako přistěhovalec čekal v USA na azyl, byl panem Nikdo) a základní veličinou jeho činu byl oproštěný a nekonečně se vlekoucí čas spojený se smyslovou deprivací. Jediná divadelní možnost chopit se takové performance je tematizovat její smysl, a nejlépe v kontextu současného veřejného a kulturního života. To se však v případě Sama více než na jevišti Divadla Komedie děje mimo ně, totiž slovně, jak v tady citovaných, tak i v dalších textových partiích dodaných tvůrčím kolektivem, zejména v glosách dramaturga Seelera (ten se nadto v programu zbytečně a povrchně otírá o nedávný vězeňský pobyt českého výtvarníka Romana Týce). Samotný dramatický text Katariny Schmitt vykazuje rysy hermetismu a artistnosti, v tom se podobá textu text Bernarda-Marii Koltese, nedosahuje však jeho poetických kvalit.
Nutným výsledkem Sama je, že se jedná o inscenaci, která je zhruba zpola „o tématu“ a zpola „o Rodenovi“, o jeho herectví – příliš jsme vedeni k tomu, abychom sledovali, jak si s tou samotou na prknech takzvaně poradí. Tato rovnováha je ovšem - s ohledem na inscenaci jako celek - fakticky disharmonická, protože v zacílení a vyznění rozpolcená. Už jednou Kamila Polívková v Komedii monodrama režírovala, když coby režisérská debutantka na této scéně adaptovala román Němce Thomase Brussiga Hrdinové jako my s Jiřím Štréblem v hlavní roli; a dopadlo to v tomto ohledu šťastněji.
Nicméně z výše řečeného je snad zřejmé, že titul Sam nynější závěrečné sezoně Pražského komorního divadla v Divadle Komedie ostudu nedělá, že stále hovoříme o něčem, co dává smysl.
|
|
|
|
Josef Chuchma, iDnes.cz – Kavárna on–line, 2. května 2012
|
|