Pragueout.cz
KOMEDIE KONČÍ: MÍSTO SLZ TEČE ŠAMPUS!
|
|
|
Divadlo Komedie a soubor Pražského komorního divadla se ve své poslední premiéře s diváky loučí bez špetky patosu. Inscenace Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli, na motivy stejnojmenné hry Petera Handkeho, je důstojným epilogem za výjimečnou érou, na níž se sluší pozvednout sklenku.
Představte si, že svět je obrazem. Obrazem blíže neurčeného prostranství, třeba náměstí. A že to začne tím, že náměstí někdo přeběhne. „Pak z jiného směru další, stejným způsobem. Pak se diagonálně kříží cesty dalších dvou, jdoucích stejným způsobem, následovaných třetím a čtvrtým v nevelkém a neměnném odstupu. Pauza.“ Tak začíná svoji hru Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli rakouský dramatik Peter Handke. A představte si, že režisér Dušan D. Pařízek při čtení této hry nacházel, co se týče postav, řadu styčných bodů s postavami nejrůznějších her, které po deset let uvádělo Pražské komorní divadlo na jevišti Divadla Komedie. S pomocí dramaturga Hermanna Seelera se Pařízkovi podařilo uchopit Handkeho koncept po svém a uvést výše uvedeným způsobem naposledy v život desítky postav, jež skrze své autory, herce i inscenátory promlouvaly k divákům, formovaly a profilovaly scénu Divadla Komedie.
„Odehrávají se zde malá dramata, příběhy jsou načaty a znovu a znovu přerušovány. Vzniká prchavý, místy i poetický sled obrazů všedního dění proloženého snovými sekvencemi. Panoramatický záběr společnosti vytvořený během okamžiku a na jediném místě?,“ uvažuje o Handkeho textu dramaturg inscenace. Aniž by tvůrci cokoli z výše řečeného neakceptovali, vytvořili zároveň ucelený pohled na svoji dlouholetou práci. Koncept, kdy se postavy různých her, období i autorů potkávají na nezvykle velkém prostoru jeviště (scéna je obnažena doslova na žebra) a navazují mezi sebou krátkodobé, ale i opakované vztahy, nabídl autorům inscenace řadu absurdních situací. Ty samozřejmě lépe ocení divák, hlouběji seznámený s místním repertoárem, ovšem i jako zcela nezasažení, byste měli proplout touto groteskní koláží beze slov hladce. Děje se tak díky důrazu na rytmus představení (místy braný ve hru jako samotný nástroj), dobře časované hudbě Ivana Achera, a hlavně díky humoru, kterým je s nadhledem a sebeironií představení prošpikováno jako šťavnatý špíz. A pak že se v Komedii nezasmějete... Řekl bych, že i herci, i když neskutečně vytížení častým převlíkáním a změnou kostýmů, si to náležitě užívají. V Hodině, ve které jsme o sobě nevěděli se objevuje celý soubor Pražského komorního divadla, technici, inspektorka hlediště i několik dobře známých hostů. A nikdo z účinkujících si ani na chvíli nevydechne.
Hra o divadle a o Divadlo Komedie pomalu končí. Patos, ani slzy ale nečekejte. K ostudě pražského magistrátu a zcela vědomě v této nenahraditelné sestavě končí Pařízek, Jařab a jejich tým v tom nejlepším. Co se týče dramaturgie, bylo toto divadlo po celá léta bezesporu nejvyhraněnějším pražským divadlem. S ucelenými sezónními plány zaměřenými na různé celky evropské dramatiky, neustále inklinující ke středoevropskému prostoru, rakouské a německé dramatice posledních pěti desetiletí, často experimentální autorskou tvorbu nevyjímaje. Homepage www stránek divadla už dlouho odpočítává dny, které zbývají do konce sezóny. Ten ale může směle být, stejně jako konec Hodiny, ve které jsme o sobě nevěděli, zaslouženým večírkem po výborné práci. Tak už odpalte ten šampus!
|
|
|
|
Tomáš Kůs, Pragueout.cz, 15. května 2012
|
|