Mladá fronta dnes
SOUBOR SE LOUČÍ DŮSTOJNĚ, DIVOCE, BEZE SLOV
|
|
Současná sestava v pražském Divadle Komedie po deseti letech končí. V závěrečné hře ožijí postavy skoro ze všech inscenací.
Původní koncept scénické úvahy beze slov „Hodina ve které jsme o sobě nevěděli“ od Petera Handleno měl premiéru v roce 1992 ve vídeňském Burgtheateru a zahrál si v ní i Pavel Landovský. Nejde o drama jako takové, ale obdobně jako v případě Tančírny od Ettora Scoly spíše o podnět či ideu, jak zachytit prchavost času, jak na jeviště přenést krátké okamžiky vztahů a osudů, jež se protínají a míjejí na náměstí malého města. Pro režiséra Dušana Pařízka tvoří náměstí samo jeviště Divadla Komedie.
Na začátku se rozevřou a na zem spadnou velké desky, jež ve svém středu svírají celý soubor. Herci se rozprchnou do všech stran a na scéně zůstane jen Dana Poláková v bílých šatech. Po celou další hodinu vcházejí na jeviště, potkávají se, střetávají, komunikují a míjejí se postavy snad se všech inscenací, jež se tam za éry vedení Dušana Pařízka a Davida Jařaba objevily. Jako by divák sledoval jejich reinkarnace. Minulý, současný i budoucí život, jenž zůstal navždy zakódován v tomto prostoru. V přímém přenosu je vidět tříštící se zrcadlo odrážející minulé desetiletí.
Zvuky kytar i těl
Současně divák vstupuje do světa za tímto zrcadlem. Je to svět magický, plný humoru, jízlivosti a groteskního hereckého nadhledu. Ale také plný mystiky, erotiky, divokosti, strachu a bolesti. Divák jej vůbec nemusí porovnávat s minulými inscenacemi ani znát původ situací či postav. Jevištní dění funguje samo o sobě a otevírá otázky po smyslu divadla a lidské existence vůbec. Je možné se dorozumět, je možné se potkat a dotknout, je možné slyšet se?
Inscenace pochopitelně na otázky neodpovídá. Nabízí herecky bohatý obraz situací a gagů, jež si každý divák musí dekódovat sám. Anebo jen sledovat dění a bavit se vynikajícími etudami. Třeba když Hynek Chmelař s Jiřím Štréblem úporně přecházejí jako dva stařečci přes jeviště a závodí, kdo bude první. A při cestě jeden z nich padá a umírá. Nebo když Roman Zach s Ivanou Uhlířovou zápasí o zvuky kytary i svých těl. Postav a střípků jsou desítky, možná stovky. Silná je chvíle, kdy přes jeviště přechází herci v čele s Gabrielou Míčovou, jež nese nad hlavou červené sofa ze hry Světanápravce. Jako by kolem tančil pohřební průvod z Bergmanovy Sedmé pečeti.
Představení však vůbec není nostalgickou připomínkou. Je spíše jakousi pavučinou času, který byl a který zůstává. Nádherné, chvílemi pitoreskní, chvílemi aristokratické, vysoce estetizované, přitom divácky vstřícné, komunikativní „čisté“ divadlo.
|
|
Vladimír Hulec, Mladá fronta dnes, 16. května 2012
|
|