Divadlo Komedie | Článek

ceskapozice.cz

MAKABRÁLNÍ VALČÍK NA ROZLOUČENOU. BEZE SLOV.

Praha přichází o jeden z mála zajímavých souborů. Uzavírá se desetiletá éra Pražského komorního divadla, pro které magistrát nenašel pochopení.

V Divadle Komedie se rozloučili symbolicky. V poslední premiéře režisér Dušan Pařízek a jeho Pražské komorní divadlo shrnuli „v kostce“ nejen celý svět, ale také svoje desetileté působení v pasáži v Jungmannově ulici (za měsíc soubor její prostory opustí, protože se nedočkal dostatečné grantové podpory od magistrátu).

Inscenovali hru rakouského dramatika Petera Handkeho Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli. Text, který nemá klasické dialogy a jehož postavy se obejdou beze slov. „Děje se“ v prostoru, který může být náměstím, ale také jakýmkoliv jiným místem, na němž se lidé potkávají a míjejí. Nejobecněji je obrazem naší pozemské existence.

V Komedii se vše odehrává v prázdném prostoru obnaženého jeviště, na parketové podlaze, která se stala scénografickou „značkou“ zdejších inscenací. Podobně jako motiv kostky, jejíž stěny od sebe oddělují vnitřní – niterný - a vnější prostor. V „Hodině“ se z kostky, která se na začátku představení rozpadne do parketové plochy, rodí postavy inscenace.

Handke hru napsal před dvaceti lety. Po letech experimentování s jazykem místo své pověstné „mluvohry“, jak své texty pro divadlo nazýval, stvořil němohru. V přesných, rytmizovaných popisech se v ní před námi zjevují lidé v nejrůznějších konstelacích, potkávají se útržky dějů a obrazů, jako když vypneme v televizi zvuk.

Postavy promlouvají pohybem, gesty, vypovídají o sobě a svojí situaci energií vzájemných reakcí. Z reality nepozorovaně přestupujeme do prostoru snu a představ, utajovaných či potlačovaných tužeb, kde se věci dějí bizarně, vykloubeně a podle nevyzpytatelného, iracionálního klíče. I když kdo ví, co je vlastně sen a co skutečnost?

Dušan Pařízek „obsadil“ do většiny rolí Handkeho hry postavy z inscenací svého divadla. Vznikl pomyslný a trochu makabrální valčík na rozloučenou. Na scéně se objevují figury z už derniérovaných, „mrtvých“ produkcí divadla, jejichž scénické životy si pravidelní diváci ještě dobře pamatují. Společně s těmi postavami, které dosud po večerech na scéně Komedie ožívají, dávají dohromady charakteristický obraz: svět podle Dušana Pařízka a Davida Jařaba. Ten byl druhým zásadním mužem a spolutvůrcem dramaturgie a scénického jazyka této vyhraněné divadelní scény.

„Hodina“ je hezká příležitost ke vzpomínání pro všechny, kdo do Komedie chodili. Ale i fascinující možnost si uvědomit, jak všechny ty postavy z Kafky, Bernharda, Schwaba, Krause, Jelinekové, von Horvátha, Urzidilla, Rotha a dalších autorů, které v Komedii hráli, spolu existují v jedné divadelní hře. Jak konzistentní pohled na skutečnost a společnost na scéně Komedie za těch deset let vznikl.

Nebylo by to možné bez herců, z nichž na nejednoduchém, myšlenkově i jazykově vrstevnatém a často skoro „nehratelném“ repertoáru vyrostly pod Pařízkovou železnou rukou autentické, navzájem vyladěné osobnosti.

Rakouský spisovatel, publicista a dramatik Karl Kraus svého času usoudil, že doba je tak strašná a lidé tak hluší, že mlčení má větší sílu než sebenaléhavější text. Ve hrách rakouského dramatika Ödöna von Horvátha, se mezi replikami objevuje opakovaně scénická poznámka „ticho“. Jsou to okamžiky, kdy se v prolukách mezi slovy odehrává to nejpodstatnější z lidských osudů.

Také poslední mlčící inscenace Pražského komorního divadla je výmluvnější než slova o tom, že Praha přichází o jeden z mála zajímavých divadelních souborů.

Deset let s „Prakomdiv“
Po Pražském komorním divadle (PKD), které od roku 2002 působilo v prostorách Divadla Komedie, zůstane už za dva měsíce v kulturním životě Prahy prázdné místo, které hned tak někdo nevyplní. Po deseti letech ukončí práci divadelní soubor, který na jevišti neúhybně věnoval pozornost středoevropskému prostoru a autorům, jejichž tvorba je s ním spojena. Prostřednictvím děl klasiků moderní literatury jako Franz Kafka, Johannes Urzidill, Robert Musil, Ödön von Horváth, Ladislav Klíma, Egon Hostovský, Frank Wedekind nebo Artur Schnitzler ukazovalo PKD na stále se navracející témata i traumata našeho prostoru. Na vzorce společenského chování a myšlení, jež máme uložené genech a podle nichž se, často nevědomě, vztahujeme i k současnosti.

Aktuální stav společnosti, politiku nevyjímaje a jeho stále zřetelnější vykloubenost, ne-li perverze, našly výraz v groteskně viděných postavách a „poškozeném“ jazyce současných textů, které se v Komedii také hrály a často vůbec poprvé v Čechách. K autorům jako je například Werner Schwab, Thomas Bernhard, Elfriede Jelineková, George Tabori, Peter Handke nebo Reiner Fassbinder nalézalo PKD pozoruhodné inscenační klíče. Vždy minimalisticky pojatý prostor dával vyniknout výrazným, autentickým osobnostem zdejších herců. Síla jejich projevu nebyla jen v precizním řemesle, ale především v tom, že dokázali přijmout za své i výlučné myšlení autora a zprostředkovat je publiku.

Pražský magistrát nebyl schopen docenit jedinečnou dramaturgii a inscenační výsledky této scény přiměřenou grantovou podporou. A ředitel PKD Dušan Pařízek odmítl po mnoha letech, kdy se jeho divadlo pohybovalo na hranici naprostého finančního minima, dělat další kompromisy, které by poznamenaly umělecký vývoj souboru. Rozhodl se jej rozpustit. Paradoxně tak končí jedno z nejvýraznějších pražských divadel, zatímco ta průměrná, postradatelná, nic neříkající, ale více dotovaná, ve své poklidné existenci pokračují.

Dušan Pařízek chce dále pracovat hlavně v německých divadlech, kde se v minulých letech etabloval. V Čechách zatím plánuje jedinou režii – Havlovu Zahradní slavnost v činohře Národního divadla. PKD vystřídá v Divadle Komedie od nové sezóny Strašnické divadlo, které vyhrálo výběrové řízení, v němž magistrát uprázdněnou scénu nabízel. To ale divákům, kteří si sem zvykli chodit za specifickým repertoárem a za schopností přesně formulovat i myslet v obrazech, rozhodně Pařízkův soubor nenahradí.

Marie Reslová, ceskapozice.cz, 31. května 2012