Hospodářské noviny
PRAŽSKÉ KOMORNÍ DIVADLO PŘICHYSTALO DIVÁKŮM DÁREK NA ROZLOUČENOU
|
|
|
Dvě nedávné premiéry - Sam a Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli - předznamenaly období, ve kterém se soubor Pražského komorního divadla loučí s desetiletým působením v Divadle Komedie. Stane se tak koncem června. Na velká slova je zatím času dost, ovšem dvě poslední inscenace stojí více než za pozornost. V mnoha směrech se totiž zajímavě doplňují.
Samova izolace i voyeurismus
Hra Sam současné německé autorky Kathariny Schmitt (absolventky režie na pražské DAMU), v Komedii uváděné ve světové premiéře a v režii Kamily Polívkové, je monologem umělce, který se nechal dobrovolně izolovat. Autorka se volně inspirovala u performera Tehchinga Sama Hsieha, který se koncem sedmdesátých let na rok odloučil od světa - uzavřený ve velké dřevěné kleci nesměl mluvit, číst, poslouchat rádio ani sledovat televizi. Každý den jej jeho přítel fotil, čas od času byla místnost s klecí na několik hodin přístupná divákům.
Sam na jevišti Divadla Komedie mluvit smí, a také mluví. Hovoří k divákům o povaze svého experimentu i o tom, jak je vnímá - představuje si cestu návštěvníka do jeho ateliéru. Je to inscenace, která nahlíží téma izolace, voyeurismu, diváctví, a - díky tomu, že ústřední roli hraje Karel Roden - také absurdní honbu za celebritami. "Můžete si na mě šáhnout," natahuje Roden v jednu chvíli ruku k první řadě.
Katharina Schmitt ani inscenátoři nám neříkají, co si myslet: úsudek si může udělat každý sám. Nabízejí jen témata - nejen na scéně, ale i v drobné eseji dramaturga Hermanna Seelera otištěné v programu, která mimo jiné vidí souvislost (či lépe rozdílnost) mezi Hsiehovou performancí a nedávným "mučednictvím" výtvarníka Romana Týce.
Roden naštěstí není jen onou celebritou, nýbrž i charismatickým hercem, který je schopen jít až do krajnosti - to když v jednom momentě rozbíjí holou rukou sklenici a střepy strká do úst - a zároveň si uchovat zvláštní nadhled. Inscenace tak nepostrádá vtip, byť dojem z ní rozhodně humorný nebude.
Hra však nabízí především úvahu nad smyslem moderního umění, intelektuálně jaksi výlučného, nesnadného, abstrahovaného. Není jistě náhodou, že se nad něčím takovým zamýšlí zrovna Pražské komorní divadlo na konci své éry.
Loučení na náměstí
Po meditativním zastavení se Samem soubor nabízí stylové rozloučení: svéráznou adaptaci Handkeho hry beze slov zvané Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli. Hra nepatří k nejznámějším Handkeho kusům a u nás se dosud nehrála - autor v ní popisuje mimoslovní děje na jednom náměstí. A v Komedii je to především dárek jejím divákům. Režisér - a ředitel divadla - Dušan D. Pařízek uvádí na toto náměstí v mohutné koláži postavy ze slavných inscenací PKD. Postupně se na jevišti objeví nejen všichni herci, ale také inspicientky, garderobiérky a místní oblíbená inspektorka hlediště.
Je to důmyslný sled nejrůznějších etud, výjevů a scének, které jsou nezřídka velice vtipné: nabízí tedy vzácnou možnost se v Komedii opravdově zasmát. A zároveň - jak se původně čistá scéna plní nejrůznějšími pozůstatky minulých scén - se pod tím vším postupně ukazuje smutek z večírku, který pomalu končí. Inspektorka hlediště několikrát prochází jevištěm se zabaleným kufrem na kolečkách a brouká si melodii Auld Lang Syne, slavné skotské písně pro příležitosti loučení. Těžko si představit půvabnější konec. Věru se vyplatí "být při tom" - a neotálet. Příležitostí už do konce června mnoho nezbývá.
|
|
|
|
Michal Zahálka, Hospodářské noviny, 21. května 2012
|
|