Týden
SPÍLÁNÍ (V) OLOMOUCI
|
|
|
Stále ještě se spílá publiku i ostatním. Festival Divadelní Flora Olomouc byl letos jednou ze zastávek na finálním turné velkolepě se loučícího pražského Divadla Komedie.
Je to trochu nostalgie. Letos končí Divadlo Komedie, s nímž se loučí také festival, který je pravidelně zval – Divadelní Flora Olomouc. Její šestnáctý ročník proběhl letos 10. až 20. května.
Flora zasvětila Komedii hned několik dní, během nichž odehrálo pražské divadlo sedm svých profilových inscenací. V loňském roce vystoupila tato scéna v Olomouci se svým klíčovým projektem, inscenací Spílání publiku 2010, která je kromě mimořádné zábavy také účtováním se sebou samými: olomoucká repríze tváří v tvář zcela jinému publiku, než je obvykle na stejnou vlnu naladěná věrná divácká obec pražského divadla, patřila k nejlepším v dějinách stále vyprodané inscenace.
Letos se spílalo jinak: Jiří Štrébl v monodramatu Hrdinové jako my předvedl estébáckou svini, Martin Pechlát ztvárnil Josepha Goebbelse v Goebbelsovi / Baarové a posléze nekontrolovatelného alkoholika v Legendě o svatém pijanovi (za obě herecké kreace obdržel Cenu Alfréda Radoka), Ivana Uhlířová a ansámbl bezdomoveckého divadla Ježek a Čížek sehráli angažovanou Víru, lásku, naději; trojice Martin Finger, Jiří Černý a Stanislav Majer trojjediného hydrocefalika v ironicko-tragickém zjemnělém staropražském retru Weissenstein.
Poslední inscenací režiséra Davida Jařaba v Komedii je neskutečně intenzivní Srdce temnoty, adaptace novely Josepha Conrada, která i festivalové publikum zcela zhypnotizovala. Pokračováním Spílání publiku je pak Podzemní blues, v němž se autor obou textů Peter Handke vyrovnává s bouřliváckým mládím. V inscenaci Dušana D. Pařízka s diváky i sami se sebou účtují Bolek Polívka a Martin Finger. Celé divadlo včetně svých tří režisérů – Dušana D. Pařízka, Davida Jařaba a Kamily Polívkové – se na festivalu dobře zabydlelo, účastnilo se besed s publikem a trpělivě vysvětlovalo svůj nekompromisní vztah ke světu i k divadelnictví, který je příčinou jak jeho úspěchu, tak i nynějšího ukončení činnosti.
Z divadla je ovšem cítit i pár týdnů před rozpadem souboru neuvěřitelná síla a energie – koneckonců za poslední tři měsíce stihlo ještě představit tři premiéry; ředitel Dušan D. Pařízek na festivalu prohlásil, že si připadá jako „běžec těsně před cílem a má přitom stále pocit, že ho nikdo nedohání“. Nostalgie spojená s veselým pohřebním tancem se z divadla v centru Prahy přenesla i mezi festivalové diváky v Olomouci.
Konec na vrcholu sil je smysluplné a obdivuhodné gesto, k němuž se u nás nikdo jiný nemá (což tak trochu také souvisí s tím, že žádné jiné divadlo u nás na žádném vrcholu sil není). Zároveň vzbuzuje pochopitelnou lítost mezi diváctvem, protože co naplat, tvrzení ředitele Divadelní Flory Petra Nerušila, že Komedie je nejvyprofilovanější polistopadovou scénou u nás, je pravdivé. S jednotlivými osobnostmi Komedie se v českém divadelním prostředí budeme nadále potkávat – a možná se tak potvrdí platnost hesla, které herci divadla na festivalu razili, totiž že „v nejlepším se má začít“.
(...)
|
|
|
|
Vojtěch Varyš, Týden, 28. května 2012
|
|