Novinky.cz
TEATR NOVOGO FRONTA V DIVADLE
|
|
|
Ve velikonočním čase se uskutečnila v Divadle komedie přehlídka tvorby Teatru Novogo Fronta, která v neděli vyvrcholila na pražském Vítkově. Umožnila poznat aktuální pojetí souboru a ukázala, jak se původně undergroundové pohybové divadlo vyrovnávalo s úskalími přechodu do kamenného divadla.
PRAHA - Vedle aktuálních představení Petrouchka (2002) a Dias De Las Noches (2003) uvedl Teatr Novogo Fronta na Vítkově také starší dílo Fabrika Ljudi. Na Vítkově připomenulo doby, kdy soubor vystupoval v nedivadelních prostorech, přičemž nálada opuštěných továrních hal a chátrajících skladišť dobře korespondovala se syrovými projevem aktérů.. Jenom tato kombinace ve spojení s fyzickým potenciálem jednotlivých členů Teatru byla strhující, takže ani nevadilo, když příběh nebyl úplně zřetelný a často šlo jen o relativně volně řazený sled scén.
V divadle ovšem nejde využívat některé prvky, které patřily k pojetí souboru. Otevřený oheň představuje probléme a pohrávat si náladou prostředí v něm také není možné. Petrouchka i Dias De Las Noches ukázaly, že Teatru nečiní problémy navrhnout a vytvořit působivou scénu. Dokonce dokázal i přizpůsobit svůj razantní projev přece jen subtilnějšímu prostředí divadla. Což souvisí i s tím, že soubor se vyvíjí, neustrnul v poloze, která ho proslavila. Aleš Janák se nyní více věnuje pantomimě a klaunerii než na síle postavenému fyzickému divadlu. V divadelním prostředí vynikla do té doby méně zřetelná lyrická poloha souboru. Ta je patrné vidět nejen v příběhu dvou klaunů, kteří emigrovali do Argentiny, ale v i v prolínajících se osudech Petrušky a umírajícího básníka Bogdanova, který píše své poslední dílo. Teatr Novogo Fronta přitom dokáže dobře odlišit různé polohy smutku, od toho cirkusáckého až po nostalgii emigrantů.
Své zkušenosti z vystupování v nedivadelních prostorech mu pomohly zrušit onu pověstnou bariéru mezi jevištěm a hledištěm. V obou představeních komunikuje s diváky, v Petrouchkovi nutí diváky, aby otočením palce rozhodli, zda mouřenín umře či ne. Ještě dál dospěl v Dias De Las Noches, kde v jednom z vrcholných okamžiků si jeden z protagonistů v roli lehce zaostalého chlapce zkouší házet s diváky míčem, což se mu napřed nedaří, není schopen se trefit ani míč chytit. Když už pozná, jak na to, tak ve hře raději nepokračuje, aby o míč nepřišel.
Více vadí, že představení postrádají jasnější osu, že zůstávají jen volným sledem obrazů, které sice míří k cíli, ale nejsou dostatečně provázané, takže by mnohé mohly být vypuštěny nebo nahrazeny dalšími, které by klidně mohly pocházet z jiného představní. Škála prvků, s nimiž Teatr Novogo Fronta pracuje, není tak široká, což je cena za svébytnou poetiku a okamžitě poznatelný vlastní rukopis.
|
|
|
|
Alex Švamberk, Novinky.cz, 14. dubna 2004
|
|