Mladá fronta dnes
GOLDFLAMOVA PROMĚNA OCHUDILA PŘEDLOHU.
|
|
|
Divadlo Komedie Praha, Pražské komorní divadlo, s.r.o.
Franz Kafka: Proměna
Překlad Vladimír Kafka, scénář a režie Arnošt Goldflam, scéna Tomáš Rusín.
Premiéra 27. února 2003.
Režisér Arnošt Goldflam se při inscenaci Kafkovy Proměny v pražském Divadle Komedie neuchýlil k žádnému zázraku jevištní techniky, který by „znázornil‘ náhlý zvrat v životě obchodního cestujícího. Navíc způsob, jakým hlavní postavu nakonec pojednal, zrovna nejšťastnější nebyl. Zaspavší úředník Řehoř Samsa (Martin Finger) je vyděšen a zmaten, obléká sako namísto kalhot a naopak, později se skrývá pod duchnou nebo v ní a v jednu chvíli dokonce trčí coby hmyz na zdi, ale většina jeho gest postavu zřeďuje a oslabuje. Postrádají nepřízračnou snovou samo předlohy - povídky Proměna – a jí neznalí diváci (a bude jich většina) se mohou jen dohadovat, v čem vlastně má mít původ děs a zhnusení, které tak nepokrytě dávají svými reakcemi najevo rodinní příslušníci.
Režisér zjevně nezvládl úskalí, o něž se ostatně tříští valná většina pokusů inscenačně uchopit nelehkou Kafkovu prózu. Ta je přede vším podobenstvím o lidské existenci utišené pravidelným rytmem užitného fungování, která v groteskní mocnině procitá zredukována na hmyz. To by však mělo být na scéně stejně přesvědčivé asi jako oteklá tvář při bolesti zubů. Žádný děs „Co se to, probůh, se mnou stalo,“ ale úlek: „Jak se teď dostanu do práce?“ Toto úskalí Goldflam elegantně obeplul jednak zvýrazněním sociální dimenze příběhu a jednak výpůjčkami dříví z jiného než Kafkova lesa.
Scénu tvoří byt jako klícka bychom však spíše čekali právě o třech pokojích: v prvním sedí rodina u televize, druhý patří Řehořovi, do třetího, v němž spí sestra se služkou, se později nastěhují jurodiví nájemníci. Atmosféra spíše klímovská: Otec (Hynek Chmelař) sedící u stolu několikrát vytrčí ruku k obrazovce a dementně se přitom zachechtá, nakonec tvrdě usne. Při cholericky trhavých pohybech šermuje francouzskými holemi, při organizaci kolektivní obrany před bestií za dveřmi vypadá jako oživlá karikatura od Kafkova současníka Georga Grosze – totéž se dá říci o prokuristovi (Peter Varga). Podobný (téměř) body-art bychom však spíše čekali právě u Řehoře! Matka (Marie Spurná) hovoří místy nepříjemnou fistulkou a sestra (Lenka Novotná) kromě toho, že se přesvědčivě děsí „zakletého“ bratra, umí i obstojně na housle: když hraje Tichou noc, nájemníci jihnou a pastýřky zasněně hledí kamsi k nebi. Vzniká tak efekt zvaný „židovské Vánoce“, který známe z jedné povídky Karla Poláčka, již Goldflam inscenoval před dvěma lety. Když Posluhovačka (Gabriela Míčová) po Řehořově zdechnutí vynáší „ten totéž neřád“, pronáší slova „hovnivále jeden smradlavá“ s téměř stejnou. něhou, jako kdyby zpívala ukolébavku - jestli se nemýlím, tak sociální vykladači Kafky z šedesátých let přičítali schopnost elementárního lidského soucitu jejímu třídnímu původu.
V závěru osvobozená rodina, otce nevyjímaje, tančí v jakýchsi průsvitných šatech s hojně nabíranými krajkovými rukávy - jako by se všichni „proměnili“ v jakési motýly. Ale i zde jsme nakonec ochuzeni o onen pocit naprostého zapomnění, zahlazenosti vzpomínky na Řehoře, které z rodiny vyzařují při jarním výletu tramvají za město, jak je známe z Kafkovy prózy.
|
|
|
|
Josef Mlejnek, Mladá fronta dnes 10. března 2003
|
|