Divadelní noviny
ŘEHOŘOVA VZPOURA SE ŠPATNÝM KONCEM
|
|
|
Zvonění a zatípnutí budíku. Mladík v pyžamu opět propadne do hlubin spánku, a zaspí. Netuší, že se tímto opomenutím v očích své rodiny proměnil v něco tak obludného, jako je třeba hmyz. Proslulá povídky Franze Kafky dovoluje nesčíslně interpretací a tato - v dramatizaci a režii Arnošta Goldflama - představuje jednu z nich.
Goldflamova inscenace v Divadle Komedie nezačíná evokací první věty Proměny, jak se jednoho dne Řehoř Samsa probudil a zjistil…, nýbrž exponováním Samsovy rodiny v čase jejích večerních rituálů. Otec (Hynek Chmelař), Matka (Marie Spurná), Sestra (Lenka Novotná) a Posluhovačka (Gabriela Míčová) jsou herecky stylizováni v duchu někdejší vynikající Goldflamovy inscenace Lidské tragikomedie Ladislava Klímy, tj. groteskně a expresivně. Otec se tlemivě chechtá čemusi v televizi, vzápětí usne, Řehoř se kutilsky zabývá rámečkem, dívky nakonec odejdou do své ložnice a synchronně naznačí svléknutí. Už víme: pitvorný svět, který není ani k žití, ale ani k umírání. Jen kdyby Řehoř, jediný výdělečný člen domácnosti, nezaspal ráno do práce, kterou tak nenávidí…
Goldflam dává svou interpretací Kafkově metafoře konkrétní motivaci. Řehoř Samsa má svého životního údělu - živit rodinu vyčerpávající profesí obchodního cestujícího - plné zuby a jednoho rána si dovolí malou vzpouru tím, že zaspí. Herec Martin Finger v roli Řehoře dostal nesnadný úkol zahrát proces této vzpoury od touhy po jiném životě přes zoufalou paniku až po tichou sveřepost oběti vlastního rozhodnutí, kterým si Řehoř uzavřel cestu zpátky do rodinného lůna. Goldflamův Samsa se tedy neproměnil zčistajasna v obludný hmyz, ale stává se jím postupně v průběhu své ranní vzpoury v očích svých nejbližších. Proměnu dovrší nečekaná návštěva Řehořova nadřízeného Prokuristy (Peter Varga), který svou agresivitou zažene Samsu do pomyslného kouta jeho nynějšího »doupěte«.
Nedostatečnost Goldflamovy jistě zajímavé interpretace, kdy obrátil Kafkův poměr grotesknosti a úzkostlivé reálnosti v neprospěch Řehořova okolí, vidím v její možná zbytečně bojácné nedůslednosti. Role se prostě obrátily: Řehoř se neproměnil v obludný hmyz, a naopak jako jediný si ponechává lidský rozměr. Možná trpí depresemi, možná si na svých cestách uhnal nevyléčitelnou nemoc, kdo ví, každopádně to je brouček, zasloužící naše politování. Na Fingerově zasmušile nemocném hereckém typusu ostatně už režisér Czesany založil v Činoherním studiu Ústí n. Labem inscenaci Čechovova Ivanova. Podle Goldflama přestal být Řehoř pro svou rodinu užitečný, a proto ho vytěsnila a svou lhostejností zlikvidovala. Groteskní stylizace rodiny v zrcadlově obrácený svět odpudivého lidského hmyzu však postrádá skutečně účinnou razanci. Kupříkladu scénografické řešení krabicové scény rozdělené na tři místnosti má svou dramatickou logiku. Vidíme před sebou obytnou kuchyň, Řehořovu ložnici a ložnici sestry, kterou později okupují nájemníci. V závěru inscenace se posouváním stěny začíná Řehořův pokojík zmenšovat, až nakonec zmizí docela. Zůstane prostorný obývák, který je konečně způsobilý k důstojnému žití, dá se v něm dokonce i tančit. Scéna je však na jevišti posunuta až dozadu, takže sice vznikla před diváky rozlehlá forbína pro Řehořovu úvodní zpověď, ale současně toto řešení sugeruje pozorovatelský odstup od hmyzí reality. Obdobný dojem vzbuzuje i hudební stránka inscenace. Do příběhu vstupuje prostřednictvím čtveřice nájemníků, kteří jak svým vzezřením, tak i svou potřebou divokých večírků vzdáleně navozují balkánský pocit z Kusturicových filmů. Pulzující hudební nerv však nedostane příležitost překročit hranici bizarní ilustrace, neosamostatní se jako agresivní atak na diváka, zůstane v uměřeném odstupu stejně jako divákův pohled dovnitř obydlí Samsovy rodiny.
Pro diváky, zvláště ty mladé; kteří možná ani Kafkovu Proměnu nečetli, je přesto její příběh v Goldflamově pojetí srozumitelný: za možnost být jiný můžeme zaplatit i vlastním životem. Kromě toho Řehoř Samsa ve Fingerově podání není nijak výjimečný, tedy vymykající se konvenčnímu standardu, prostě jen přestal v rámci dohodnutých pravidel fungovat a rodina ho za to odsoudila. Za tímto jistě zjednodušujícím, avšak přijatelným výkladem se Goldflamova inscenace vydala jakoby váhavě opatrným způsobem. Nicméně nasbírala cestou řadu působivých obrazů a výstupů, které dávají tušit sugestivní sílu své předlohy, a zároveň k nim přidávají Goldflamův nenápadný autorský komentář. Kupříkladu scéna, kdy Posluhovačka (Gabriela Míčová) na rozdíl od Samsovy rodiny s Řehořem komunikuje a se štítivou laskavostí jej oslovuje »hovniválku«, vyjadřuje skrytý paradox. Ve skutečnosti právě Řehoř Samsa přestal být oním odlidštěným hovniválem, pracujícím na kuličce své zabezpečené existence, a stal se tak páriou společnosti a vyhnancem ve vlastní rodině, která jej bez lítosti vydala trýznivé smrti hladem.
Divadlo Komedie Praha – Franz Kafka: Proměna. Překlad Vladimír Kaf ka a Zbyněk Sekal. Scénář a režie Arnošt Goldflam, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Kateřina Bláhová, hudební spolupráce Roman Zach, dramaturgie David Jařab.
Premiéra 27. února 2003.
|
|
|
|
Richard Erml, Divadelní noviny 1. dubna 2003
|
|