Tvar
KAFKOVA PROMĚNA V KOMEDII
|
|
|
Jedna z nejpůsobivějších Kafkových novel, příběh proměny mladého muže Řehoře Samsy v odpudivý hmyz, je příběhem o jinakosti, která vzbuzuje netoleranci, občas vystupňovanou v agresivitu. Podnětem ke vzniku byly autorovy prožitky, které Kafka svěřuje 15. srpna 1913 svému deníku: „Přede všemi se uzavřít až do úplné ztráty vědomí. Se všemi se znepřátelím, s nikým nebudu mluvit.“ Novela láká ke scénickému zpracování – v posledním desetiletí vzpomínám na inscenaci Jana Schmida i na pokus ruských inscenátorů v čele s režisérem V. Fokinem, prezentovaný na p1zeňském festivalu a založený na mimořádné pohybové „hmyzí“ kreaci představitele Řehoře Samsy.
Arnošt Goldflam se vydal jinou cestou. Nezdůrazňuje Řehořovu hmyzí podobu, naopak vřazuje Samsu do současného lidského světa. Hned v úvodní scéně vidíme před sebou dnešní docela normální rodinku: matka a otec sedí u stolu, otec zaujatě sleduje televizi a chvílemi se neubrání hlasitým výkřikům, dcera bifluje francouzské fráze a přitom je v neustálém pohybu. Syn Řehoř odchází do svého pokojíku a sestra s medvědem v náručí se s ním loučí obvyklým polibkem. Řehoř nemůže usnout, ačkoliv se potřebuje pořádně vyspat, vždyť denně vstává tak časně a odjíždí vlakem do práce. Pomáhá svým výdělkem živit rodinu. V bezesné noci si promítá svoje letmé známosti, uvědomuje si veškerou tíži otupující každodennosti a ráno se rozhodne, že nebude vstávat. Prochází nejprve vnitřní, psychickou proměnou, teprve později následuje fyzická ochablost, animalizace a nakonec smrt. Martin Finger ve shodě s režijní koncepcí zůstává především lidský. Režisér respektuje formu grotesky, která je v případě předlohy demonstrována zcela ukázkově, ať už máme na mysli hyperbolizaci, bizarnost, míšení lidských a zvířecích prvků nebo zvrat reálného v nereálné. Groteskní stylizace charakterizuje jednání všech členů Řehořovy rodiny (nejvíc vyniká Matka M. Spurné se strojenými pohyby a nadnesenou intonací) i hostů, čtyř nájemníků a téměř ďábelského Prokuristy P. Vargy.
Řádění nájemníků v bytě Samsových připomíná ty nejdivočejší párty současných teenegerů. Zpočátku se rodina chová k Řehořovi mírně, ba prosebně, ale postupně, jak se jeho neužitečnost prohlubuje, vztah nejbližších se mění v opovržení, odpor, agresivitu a dokonce v nenávist. Služčino závěrečné oznámení, že hovnivál je mrtev, vyvolá úlevný povzdech a rodinnou oslavu s tancem.
Scéna T. Rusína je rozdělena na tři části, obývací pokoj a zároveň jídelnu, Řehořův poojík s posuvnou stěnou, která hrozí ležícího Řehoře ke konci rozdrtit, a pokoj Řehořovy sestry a služebné. Toto scénografické řešení umožňuje rychlé přechody a paralelní akce Řehoře a rodiny.
Goldflamova inscenace na rozdíl od předchozích ubírá kafkovskému příběhu na exotičnosti a tajemnosti. Obludnost zde vyrůstá z té nejobyčejnější všednosti a normality – tím se Kafkův svět s naším dnešním světem nebezpečně sbližuje.
|
|
|
|
Alena Morávková, Tvar 3. dubna 2003
|
|