Ústecký deník
HAIDLER: PAN ŠVEHLÍK ZAČAL ZLOBIT
|
|
|
Nové představení Činoherního studia a Pražského komorního divadla, hru George Taboriho “Kanibalové “ uviděli včera večer poprvé Ústečané v Malém divadle Setuzy.
Střekov - Kanibalové měli premiéru v New Yorku v roce 1968, Berlín představení tehdy šestapadesátiletého maďarského Žida Taboriho viděl rok poté. Část německé veřejnosti šokovalo, jak autor podal tabuizované téma holocaustu, zpracované na bizarně otřesném příběhu vězňů z Osvětimi. Autor hru věnoval památce svého otce Cornelia, který v Osvětimi za hynul.
Hru režíroval Jan Nebeský, jeho hvězdou je Alois Švehlík v roli strýčka. Z herců Činoheráku v něm hrají např. Matúš Bukovčan (Hirschler, přeživší), Roman Zach (cikán), Martin Finger (Weiss, kuchař) a Jaroslav Achab Haidler (Heltai, přeživši). S ředitelem Činoherní ho studia Haidlerem jsme si o hře povídali.
Vznikla by inscenace nebýt povodní?
„Povodně tomu trošku přispěly, ale rozhodně by se t spolupráce narodila i bez ohledu na ně. Náš umělecký šéf David Czesany chtěl, aby režisér Jan Nebeský pracoval s naším souborem a Divadlo komedie také právě hledá novou dramaturgii.“
Bylo pro vás osobně logické, že do projektu půjdete?
“Chce-li režisér pracovat s lidmi, vždy si vybere sám. Přímo u výběru herců jsem nebyl a když mě Honza Nebeský oslovil, že se mnou počítá, potěšilo mě to. Je to talentovaný režisér, jeden z nejlepších v ČR. S hrou jsem neměl problémy. Kdysi jsem viděl Taboriho Mein Kampf ve Švandově divadle, potom jsem sám překládal jeho text Vídeňský řízek, který se hrál Na Zábradlí. Autora naprosto miluji pro to, co dělá. Vysmívá se všem, kteří mají strach se dotknout všeho toho bolavýho na holocaustu a zároveň neuvěřitelně nenávidí maloměšťáckej antisemitismus, neonacisty z Rakouska a spol. Obojí se tam prolíná a kdo to v sobě nezpracuje, ten na tu hru narazí. Kdo s tím ale problémy nemá, pobouřený nebude. Hra je to silná a má katarzi.“
Může tedy autor narazit na obou stranách?
„Autor s touto svou prvotinou neustále naráží, v USA málem propadla.“
Co s vámi scénář Kanibalů udělal?
“Nijak mě nepobouřil, skutečnost byla daleko horší a hlavně jsme skoro šedesát let za tím. Já chodím po světě a potkávám lidi, kteří žijí právě s tím, co bylo až post. Jsou třeba Nežidé, ale vnímají to jako naprosté selhání všeho, čemu se říká humanistická Evropa. A potkávám samozřejmě na své cestě judaismem i lidi, kteří pravidelně dvakrát do roka stojí v haptáku a zdá se jim o tom, jak stáli na apelplacu Nebo kteří z ničeho nic, tak jak se to stává kuřákům konopí, propadnou naprosto Šílenému záchvatu deprese. Pláčou “Proč ne já? Jak je to možný, že já jsem přežil?!“
To je hrozný...
“Je to strašlivý, ale ví se, že přežili nadaní, falzifikatéři, přežili ti, kteří nějak rezignovali na pseudomorální zásady, takže okradli kolegu třeba o tuřín, nebo měli jedny boty víc. Někteří přežili zázrakem, ale nikdo už nevěří, že byl zázrak a všichni se ptají jak to, žes přežil, jak je to možný?“ A to je na tom to zajímavý, právě to obcesní téma Tabori řeší. Dodnes neví, mohl-li tatínka zachránit,nebo ne. To je na té hře silný, mě to baví.“
Ve hře je i černý humor. Co je tam nejvíc k zasmání?
„To záleží na divákovi. Pro tam není k zasmání nic, černého humoru je to plný.“
Jaká je vaše postava?
„Nádherná, jako všechny. Hraji Heltaie - toho, který ještě před tím, než se dostal do koncentráku, tak aby přežil, všechny udal. To je krásná role, krásný příběh, to je přesně to, co mi nedá spát. Je to víc než Sophiina volba, člověk opravdu nikdy neví, jaké jsou jeho limity. Za to se modlí v židovských modlitbách slovy „Pane, rozšiř mé limity, abych nezůstal kurva“. Tu roli nám fakt moc rád.“
Je to vaše první setkání s panem Švehlíkem na pódiu?
„Ano, a je to to nejcennější, co si z té inscenace odnáším. Ale není to tak, jak se říká „Jsem tak šťastný, že jsem mohl pracovat s Mistrem“. Mám pocit, že tam trpěl pan Švehlík víc než my. My jsme zvyklí pracovat úplně jinými, nonverbálními prostředky, moderní divadla prostě myslí jinak. Trpěl, musel trpět, protože byl sám. Čtyři dny před premiérou se to ale zlomilo, přijal náš divadelní jazyk a začal zlobit jako kluk. Strašně mu to tam sluší a teprve v ten okamžik, kdy přistoupil na to, že bude zlobit, je najednou král. Je přeci jen z Národního, má jiný způsob herectví, je dojemnej, je lidskej, je krásnej. Bylo nádherný sledovat jeho proměnu, byla to síla.“
Jaká byla pražská premiéra?
“Myslím, že se povedla, ale to není kritérium. Viděl jsem, že když ti lidé tleskali, plnila svůj účel, během představení šly sálem vlny. Teď pochopily a černému humoru se smály fanynky pana Švehlíka, pak fanynky moderního divadla, teď někomu fakt zamrazilo, poté zafungoval text a tak se to tam valilo. Pak se rozsvítilo a v publiku byl někdo, kdo to absolutně odmítl, někdo, koho to katarzí očistilo a někdo, kdo se příjemně a upřímně bavil. Je to prostě otevřená inscenace, která bude přijímaná i odmítaná, a to je hrozně dobře.“
Děsíte se toho, že se Kanibalové promění ve školní představení, že je děti budou mít povinné?
“Děsím, je škoda že existuje něco jako školní představení. Jestli ale má existovat, tak právě tohle by jím být mělo. Když to totiž ty děcka skousnou, bude to síla. Nepřeji Kanibalům, aby se stali školním představením, byl bych rád, kdyby na ně školy chodily ve standardní divadelní čas. Aby se vedle tohoto tématu také naučily, že se i večer dá jít do divadla. Padne-li ale na Kanibaly los, že mají být dopoledním představením, skousnu to a budu je hrát i tak hrozně rád. Ono to totiž je školní i dospělácký představení. Takhle nějak se má mluvit o holocaustu šedesát let po něm.“
Dá se stručně říci, o čem hra je?
“Když ji v 60. letech Tabori psal, bylo to pro dnešek příšerné představení. Dnes už by se nedalo hrát, připadalo by nám jako moralita, snaha být učiteli, nebo soudci. Je to i jiná poetika, 60. a 70. léta měla jiné problémy. Ale tím, že tam došlo k určitým dramaturgickým úpravám, je ten text dnes dobře připravený na to, aby v každém člověku oslovoval to, co v něm je. Příběh je jednoduchý: Pár Židů v koncentráku, nebo možná dnes, vzpomíná, jak to tenkrát bylo. Řeší otázku, jestli mají sežrat svého kolegu Špekouna, který shodou okolností umřel.“
Sežrat a zachránit si tím život?
“To už je jiná věc. Protože stojí za to zachránit si život a ztratit něco, co je hodnota lidskosti, nebo humanity? A nebo jdou někdy pseudo žebříčky humanity stranou právě kvůli tomu životu? Kdo to ví dřív, než když tam je? Na to ať si každý odpoví sám.“
Zapadá hra do repertoáru Činoheráku?
“Ano, naprosto kontinuálně. Je to zajímavý text, který se ještě nehrál a je to dotyk tabu. My vždy saháme na ně jaká tabu. Kdo kdy před tím tady v Ústí, nebo i jinde chtěl mluvit o tom, že jsou kluci na kluky, že jsou lidi na drogy, že jsou podprahoví, že tře ba není jednoduchý žít s mrzákem? Že se v tomto kraji nesmí říkat Sudety, protože lidi pořád mají strach, že budou někomu něco vracet? Tak teď jsme si sáhli na téma holocaustu - co jsou to vlastně ti židáci a spol.“
Čekáte i negativní reakce?
„Myslím, že náš divák je klidný, že antisemitismus v této republice neexistuje. Jsou tu jen magoři, a ti asi do divadla nejdou. A až nám do sálu napochoduje čtyřicet holých lebek, tak možná znejistíme. Ale nemůžeme na ně posílat policii dřív, než tam začnou dělat nějaký skandál. Vždyť proč by holé lebky nemohly jít do divadla?“
|
|
|
|
Radek Strnad, Ústecký deník, 11. dubna 2003
|
|