Lidové noviny
NĚMÝ FILM V DIVADELNÍ PREZENTACI
|
|
|
Dramatizaci Arbesova romaneta Ukřižovaná uvedlo Pražské komorní divadlo
Soubor Střežený Parnass uvedl v Pražském komorním divadle inscenaci neběžnou původem i tvarem. Napočátku, tedy roku 1876, bylo romaneto Ukřižovaná Jakuba Arbesa.
Podle jednoho z nejlepších romanet Jakuba Arbesa vznikl roku 1921 němý film, který ovšem musel radikálně zjednodušit komplikovanou vypravěčskou strukturu prozaického díla a dovést příběh k povinnému happy endu, avšak zachoval jeho základní oblouk - od ukřižování židovské dívky polskými povstalci roku 1846 až po setkání se sochou ukřižované sv. Starosty v loretánské kapli o dvacet let později.
Dnešní inscenátor Zdenek Plachý nechává promítat film Borise Orlického i s titulky a jeho scénické zarámování odvozuje z násilností mezi polským povstáním a prusko-rakouskou válkou. Vzniká tak napětí mezi odlehlou minulostí a aktuální přítomností, jež má v živé paměti daleko drastičtější formy útlaku a teroru, i mezi zastaralým, byť stále podmanivým, stylem filmové melodramatičnosti a současným drsným uměleckým viděním.
Tvoří-li osu dramatického děje filmový příběh, s nímž se prostřednictvím projekce seznamujeme, nezbývá divadelním tvůrcům než tento proces scénickými prostředky významově povyšovat a výrazově znásobovat. Důležitou roli při vytváření atmosféry a při stupňování emocionálního ataku hraje hudba, citlivě diferencovaná podle výrazových poloh. Naproti tomu taneční výstupy jsou pramálo výmluvné a docela dobře bychom se bez nich obešli. Herci nemají příležitost vytvářet souvislé postavy a jejich aktivita se zaměřuje hlavně na ilustraci a komentář. Postava v černém (Petr Bláha, promlouvající vysokým, deformovaným hlasem) funguje jako empatický i krutý průvodce světem nelidskosti.
Proces ukřižování je komentován v několika polohách. Lucie Vačkářová jej podává s vroucí ženskou citovostí, Yaro jako zhroucený svědek bezohledně vykřičí jeho hrůznost, Karel Dobrý v nacistické důstojnické uniformě jej demonstruje s mrazivou věcností lékařského experimentátora. Tento herec svými promluvami (zčásti německý a anglicky) i zautomatizovanými pohybovými akcemi nejnázorněji vyjadřuje časový přesah tématu. Ukřižování a stigmata sestávají v inscenaci z nadčasového utrpení ponížených a vyvržených. Inscenátorům se podařilo vytvořit efektní scénickou podívanou, jejíž účinnost však plyne převážně ze sugestivnosti předloh. Aktuálních významových asociací, které látka nabízela, bylo využito jenom částečně. Ale rozhodně si tato nezvyklá produkce zaslouží pozornost.
|
|
|
|
Zdeněk Hořínek, Lidové noviny 25. června 2003
|
|