Literární noviny
DIALOG S NĚMÝM FILMEM NA SCÉNĚ KOMEDIE
|
|
|
Nejnovější představení Pražského komorního divadla není divadelní inscenací s projekcí, ale spíš projekce s inscenací. Film se promítá na velkém plátně na celém viditelném pozadí jeviště od začátku do konce. Místy je doplňován světelnými efekty. Téměř kontinuálně zní hudba, během celého představení jsou na jevišti i aktivní herci, kteří většinu času mluví (především do mikrofonů, aby je přes hudbu bylo slyšet).
Divadelní představení Ukřižovaná proniká napříč vazbami mezi třemi médii - knihou (Jakub Arbes: Ukřižovaná, 1876), filmem (Boris Orlický: Ukřižovaná, 1921) a divadelní inscenací (Zdeněk Plachý: Ukřižovaná, 2003). Scénický remake němého filmu si hraje s hybridizací filmového média, a vytváří tak nečekaný percepční celek. Dodává němému černobílému dvojrozměrnému filmu to, co mu „chybí“ - barvu, zvuk, pohyb v prostoru. Na toto představení je třeba se dívat jako na síť. Překlikávat z jednoho modu vnímání do druhého a skládat si významy příběhu za pochodu mezi nimi.
Intenzivní jsou momenty, kdy akce na scéně rozvíjejí s promítaným filmem dialog. Kdy hlavní provaděč dějem hlasitou meditací rozvětvuje zdůrazňovaná témata filmu (nejen tohoto konkrétního, ale i narativního filmu obecně), která jsou zároveň nosnými tématy mystických událostí spojených s ukřižováním. Film přestříhal a upravil Jan Daňhel - místy s ním experimentuje, originální materiál si bere jako film footage, videozpracováním původní médium obrací, zkoumá jeho možnosti - přestříhává ho, koloruje, kopíruje, zastavuje, zpomaluje (i když ne v přehnané míře). Po celé představení pak kombinuje různé techniky vyjadřování: tancem, gesty, slovem - především monologickým, které však může být čtenou ukázkou, logickou hříčkou, expresivním vizionářským vyznáním či lékařskou přednáškou. Příběh Arbesova romaneta je pouhým východiskem. Drama se totiž odehrává úplně jinde. Na pomezí médií.
Arbesovská adaptace nepříliš známého ruského režiséra Borise Orlického má své kvality - nevyužívá pouze lineární čas (celý příběh vypráví Jakub Arbes čtenářce jako vzpomínku na skutečnou událost - už tady se tak implicitně mísí zkušenost čtenářská a divácká), do děje jsou vkládány lyrické přírodní momenty, kamera nachází emocionálně a obsahově významné detaily. Příběh vypráví o ukřižování mladé Židovky Ruth, jež byla kvůli nemanželskému dítěti s důstojníkem Vyšínem prokleta svým otcem. Ten umírá během pogromu ve vesnici, zatímco Ruth přežije v péči jeptišek a malý Jan je za chráněn páterem Xaveriem (který miloval jeho matku). Motiv ukřižování se tu obsedantně vrací - ovládá Jana jako nevysvětlitelně strašidelná vize; jeho milá v tom vidí překážku jejich sňatku.
Manipulace s filmovým materiálem je v divadelním představení evidentní - i když přestříhání příběhu se vyjeví jen divákovi, jenž zná původní film; barevné změny nebo dělení obrazu v rámci jednoho záběru jsou výsledkem přiznané videomanipulace. Vše směřuje k zdůraznění motivu, jejž další prvky inscenace - brněnského spolku Střežený Parnas pod vedením Zdeňka Plachého (režie, hudba, scénář) a Jiřího Šimáčka (scénář, spolupráce na nové verzi filmu) - ještě posílí: dramatické finále ukřižování se různě barevné obrazy v jednom záběru, obraz doplňuje vizionářský text a přepjatá gestika herečky v jejím fetišistickém koutku na jevišti. Na úvod i na závěr inscenace zní popová píseň švédských Army of Lovers, v níž se to v chytlavé melodii jen hemží slovy ukřižován, spasitel, nanebevzetí; jde o případnou ukázku populární dekadentní estetizace mytického motivu (plně v těchto intencích se pohybuje i videoklip, jenž je na jevišti v náznacích parodován). Závěr hry nabízí výsměšnou „nutnost“: film končí domluvením příběhu do šťastného konce matčina požehnání sňatku mladé dvojice. Chtěl snad režisér naznačit, že příběh je pro něj asi stejně (ne)důležitý jako happy endy? Jeho představení nevypovídá o příběhu, ale o mystickém zážitku, o jeho vědomém i podprahovém fungování v dnešní společnosti. Recepce takového díla by byla diametrálně jiná ve společnosti přísně křesťanské, než je tomu ve víceméně ateistickém prostředí Čech. U křesťana znevažování symbolů ukřižování (přičemž za snižování je často chápáno téměř jakékoliv jiné zacházení než přísně tradiční) vzbuzuje apriorní odstup v recepci. (Třeba o rockové hudbě se uvnitř komunity věřících odehrávají dlouholeté diskuse, na Slovensku se svého času zvedl organizovaný církevní odpor vůči koncertu skupiny Black Sabbath.) Otázkou zůstává, zda samo ukřižování lidi vůbec zajímá. Zda zůstala citlivost pro mystiku zážitků či velkých příběhů, zda ještě v generacích přežívá onen pocit, který režisér popisuje jako zvnitřnělý strach z nevysvětlitelnosti ukřižování (,‚když jsem byl malý, bál jsem se, že Ježíš z kříže sestoupí“).
|
|
|
|
Andrea Slováková, Literární noviny 25. srpna 2003
|
|