|
|
|
|
|
|
|
* 1942
PETER HANDKE
|
|
|
|
V roce 1942 otěhotněla Maria Sivec, rozená Slovinka, s již ženatým německým bankovním úředníkem Erichem Schönemannem, který byl toho času jako voják přidělen k posádce pobývající v Korutanech. Ještě před narozením syna Petera se však vdala za berlínského tramvajového průvodčího a vojáka Wehrmachtu Adolfa Bruno Handkeho. O svém rodném otci se Peter Handke dozvěděl až krátce před maturitou. Ke konci války pocítil její následky i do té doby poměrně klidný korutanský venkov - zdejší Slovinci byli odvlékáni do koncentračních táborů a okolí se hemžilo slovinskými partyzány. Po válce se rodina přestěhovala do bývalého východního Berlína, kde se ale také Peterovu nevlastnímu otci nedařilo sehnat stálou práci. Těsně před blokádou Berlína v létě roku 1948 překročila za ranního svítání toho času již čtyřčlenná rodina státní hranice a vrátila se zpět do Korutan. Neměli cestovní pasy, a proto cestovali schováni na korbě nákladního auta. Toto dobrodružství patří k nejranějším dětským zážitkům, které si Handke dokáže vybavit a které hojně zpracovává ve svých románech. Malý Peter si kvůli svému berlínskému přízvuku na rakouské vesnici obtížně nacházel kamarády a byl svědkem častých hádek mezi rodiči. Během svého pobytu na internátu v Tanzbergu, kde se mu na gymnáziu přidruženém ke kněžskému semináři dostalo humanistického vzdělání, objevil Handke svou zálibu v psaní a jako dvanáctiletý vytvořil šestnáctistránkový text nazvaný Můj život. 2. část. Profesor na gymnáziu záhy rozpoznal Handkeho talent a podporoval jej v psaní. Své první literární texty pak Handke uveřejnil v internátním časopise Pochodeň. Po čtyřech letech se pro něj dodržování přísných pravidel katolického internátu stalo neúnosným. Definitivně se Handke rozhodnul odejít z internátu poté, co byl přistižen při četbě "zakázaných" románů Grahama Greena - Moc a sláva (The Power and the Glory) a Jádro věci (The Heart of the Matter). V prostředí katolického internátu byly zejména pasáže z Jádra věci, které se zmiňují o bordelu, naprosto nepřijatelné. Handke se vrátil se domů a přestoupil na gymnázium v Klagenfurtu, kam dojížděl každý den ze vzdálenosti 35 kilometrů.
Korutanské noviny Volkszeitung uveřejnily dva jeho texty a Handkemu se dostalo prvních uznání. Svědectví jeho sestry Moniky však dokládá, že období, v nichž se Handke intenzivně věnuje psaní, jsou pro jeho okolí psychicky velmi náročná. Po maturitě začal v Grazu studovat práva, a to na radu svého profesora z gymnázia, který Handkemu, rozhodnutému stát se spisovatelem, vysvětlil, že studium práv vyžaduje jen pár měsíců intenzivní přípravy na zkoušky a zbytek času že může věnovat psaní. Handke studoval sice bez valného nadšení, ale nadále s vyznamenáním. Brigáda v neonem osvětleném skladu, kterou si přivydělával na studium, neblaze přispěla k jeho oční vadě a doktor mu doporučil nosit brýle s tmavými skly. Ty se pak při prvních veřejných vystoupeních staly poznávacím znamením mladého spisovatele. V Grazu navštěvoval - někdy i několikrát denně! - kino a tato jeho vášeň později vedla i k jeho spolupráci s Wimem Wendersem, s nímž ho pojí dlouholeté přátelství a pro nějž například v osmdesátých letech napsal scénář k vysoce oceňovanému filmu Nebe nad Berlínem. Handke studia práv předčasně ukončil. Při loučení svému, toho času již bývalému, profesorovi Güntheru Winklerovi prý sdělil: "Víte, co jsem se od Vás naučil? Spílat publiku!" Od roku 1963 nabývá jeho spisovatelská dráha pevnějších obrysů.
Radio Graz začalo uveřejňovat nejen jeho krátké literární texty, ale i nejrůznější fejetony. Seznamil se s Alfredem Kolleritschem, vydavatelem jednoho z dodnes nejvýznamnějších rakouských literárních časopisů manuskript, v němž své texty uveřejnili mezi jinými i Werner Schwab a nositelky Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelineková a Herta Müllerová.
Rok 1966 je pro Handkeho průlomovým rokem. Ještě před vydáním svého prvního románu Die Hornissen na sebe upozornil pozoruhodným výstupem na sjezdu literární skupiny Gruppe 47 v Princetonu, kde vyvolal značný rozruch projevem zhnusení nad díly svých etablovaných kolegů. Během poměrně dlouhého hanlivého proslovu si postěžoval na literární impotenci autorů a o kritice prohlásil, že je "stejně přihlouplá jako jí kritizovaná literatura". V témže roce měla v režii Clause Peymanna premiéru jeho hra Spílání publiku a kritika bouřlivě oslavovala jejího čtyřiadvacetiletého autora. Handkemu se tím podařilo definitivně se prosadit - během několika měsíců získal v německojazyčném uměleckém prostředí pověst popové hvězdy a literárního enfant terrible, která ho již neopustila. Ještě téhož roku se Handke oženil s herečkou Libgart Schwarz a odstěhoval se do Düsseldorfu a posléze do Berlína, kde se mladému páru narodila dcera Amina. Kvůli narození dcery zcela změnil svůj životní styl a později si ve vzpomínkách na toto období výrazně protiřečil. Handke spoluzaložil frankfurtské nakladatelství Frankfurter Verlags der Autoren a v roce 1970 se odstěhoval na předměstí Paříže. V té době žil již s manželkou odděleně a dceru vychovával především sám Handke. V jedné listopadové noci roku 1971 spáchala jeho matka sebevraždu, jíž předcházely mnohaleté deprese. Tuto událost, která jej silně poznamenala, zpracoval Handke do později zfilmované povídky a sám byl v roce
1976 hospitalizován s panickými záchvaty strachu a srdeční arytmií. O dva roky později se vydal na dlouhou cestu na Aljašku a poté se vrátil do Rakouska. Tento návrat ukončil jeho tehdejší tvůrčí krizi.
Počátkem 80. let se začal cíleně věnovat překladům děl neznámých cizojazyčných autorů, především mu jde o upozornění na slovinskou literární tvorbu. Handke překládá z angličtiny, francouzštiny, slovinštiny a dokonce i ze staré řečtiny. Po maturitě dcery Aminy se vydal na tříletou cestu kolem světa a kromě překladů psal nadále romány a texty pro divadlo. V roce 1994 se konečně nechal rozvést se svou ženou Libgart a vzápětí si vzal herečku Sophii Semin.
V raných dílech Petera Handkeho hraje řeč ústřední roli. Realita je řečí interpretována a v řeči reflektována a Handke nazývá tyto své texty "mluvohrami". Svou prací s jazykem a tím, jakou váhu přikládá jeho společenské a filosofické roli, řadí se Handke po bok například Werneru Schwabovi, Ernstu Jandlovi, Elfriede Jelineková nebo Thomasi Bernhardovi, jehož díla ho v mládí velmi ovlivnila. Handke také poukazuje na přesycení současné společnosti mediálními obrazy naší reality.
Od roku 1996 je Handke často a ostře kritizován kvůli svému postoji k jugoslávskému konfliktu. Jeho kritici mu vyčítají, že svými prohlášeními zlehčuje srbské válečné zločiny. V roce 2004 podepsal výzvu k obhajobě Slobodana Miloševiće (obviněného haagským tribunálem za genocidu a zločiny proti lidskosti), navštívil jej ve vězení a posléze dokonce pronesl smuteční projev nad jeho rakví. Jeho těžce pochopitelný postoj vzbudil vlnu rozhořčených reakcí, včetně stažení her z repertoárů některých divadel.
Město Düsseldorf mu v roce 2006 odmítlo předat značnou finanční odměnu spojenou s literární cenou Heinrich-Heine-Preis, což se setkalo s nesouhlasem některých umělců v čele s Clausem Peymannem, kteří označili čin düsseldorfských radních za útok na svobodu uměleckého projevu. Handke posléze obdržel finanční náhradu, kterou věnoval srbské enklávě v Kosovu. V lednu 2008 se Handke nechal slyšet, že kdyby byl Srbem, volil by srbské nacionalisty, a v únoru téhož roku napsal krátký komentář pro deník Le Figaro, v němž znovu poukázal na společné dějiny zemí bývalé Jugoslávie v souvislosti s porážkou nacionálně socialistického režimu a západní státy v něm označil za "gaunerské".
V roce 2007 prodal Peter Handke své rukopisy a materiály z posledních dvaceti let za půl milionu eur Literárnímu archivu Rakouské národní knihovny a jeho 66 deníků z let 1966 až 1990 zakoupil Německý literární archiv v Marbachu. Handke je nositelem více než dvaceti literárních ocenění, obdržel například rakouskou státní cenu za literaturu (Großer Österreichischer Staatspreis für Literatur) nebo Cenu Franze Kafky.
V současné době žije a tvoří v Chaville u Paříže a patří mezi nejvýznamnější rakouské spisovatele a dramatiky.
|
|
|
|