Deník Referendum
ČERNÉ PANNY VERSUS ŽROUTI PRASAT
|
|
|
Divadlo Komedie jevištně zpracovalo deset monologů muslimských žen žijících v Německu sestavenou Günterem Senkelem a Feridunem Zaimoglu. Vznikla tak inscenace obdivuhodně strohá, sevřená a sugestivní.
Režisér Dušan D. Pařízek nechal v inscenaci Černé panny v Divadle Komedie jen promlouvat tři herečky. Ivanu Uhlířovou, Gabrielu Míčovou a Danu Polákovou. Publikum usadil do čtvercové arény na jeviště divadla a herečky do prvních řad. Jejich tváře dal v detailu snímat kamerou v rukou herce Stanislava Majera a promítat na velká plátna nad hlavami diváků. Rezignoval na výrazné jevištní nápady. Sám sebe obdivuhodně upozadil.
Herečky vedou střídavě dlouhé monology muslimských žen žijících v současném Německu. Obracejí se v rámci nich také k dalším dvěma ženám a k divákům. Přesvědčují je o svých postojích. A ty často nejsou k západní společnosti nijak laskavé. Někdy z nich může i přeběhnout mráz po zádech.
Jediným výraznějším režijním a scénografickým vstupem je nasvícení očí hereček úzkým pruhem světla, což vytváří iluzi zahalených tváří muslimských žen. Děje se to vždy v úvodu jednotlivých částí inscenace oddělených rockovou písní znějící nejdříve z mobilu a posléze z reproduktorů.
Jinak téměř nic. Vše je vystavěno na síle výroků žen. A síle tématu. Což ještě podtrhují civilní kostýmy. Všechny tři herečky vystupují v běžných evropských oděvech. Žádné sukně, burky, šátky. Ale kalhoty a odhalené vlasy. Jakoby byly jedněmi z nás. A zároveň nejsou. Některé radikálně.
Jako bychom ani nebyli přítomni nějakému umění. A právě proto jsme. A je to umění provokativní a věcné až na kost. Hlavně zásluhou mimořádných výkonů tří hereček.
Inscenace i přesto, že se v ní jen mluví, nepostrádá na dramatičnosti. Ta ale vzniká hlavně mezi tím, co se na jevišti prohlašuje a postoji publika. Bez jevištních cavyků a nadbytečných nápadů se tak jde rovnou k podstatě. A nemusí se příliš diskutovat ani o kvalitách uměleckého tvaru jako rovnou o poselství, k němuž se v něm proniká s až chirurgickou úsporností. Zdali jsou muslimové pro Evropu nebezpečím, nebo nejsou. A třeba také, zdali jako civilizace jsme, nebo nejsme na odstřel.
Muslimské ženy ale pouze nepřesvědčují o zbytnosti existence západní kultury žroutů, prasat, Ameriky a Izraele. Jejich výpovědi jsou občas jen o hledání místa ve společnosti, v níž jsou schizofrenně doma a zároveň hosty. Jsou také o hledání lásky, někdy až adolescentním, v rámci něhož se kulturní odlišnosti projevují mnohem bolestněji.
Nejsou to ani trochu ženy zahalené. Jedna z nich si svou víru nese v sobě, aniž by ji musela projevovat vnějšími znaky. Většinou se ani nejedná o uťáplé puťky, jak by si muslimské ženy ráda představovala značná část Evropanů, ale o sebevědomě myslící bytosti projevující své názory razantně. Někdy až příliš.
(…)
Nakonec jde ale přece jen o dialog. I když v mnoha směrech konfliktní. A jako příspěvek k němu je inscenace Divadla Komedie odvážná a zaslouží si uznání. Přinejmenším pro důslednost, s jakou se do žhavého tématu pouští. Ale také pro svou sevřenost, strohost a herecké výkony.
|
|
|
|
Roman Sikora, Deník Referendum, 26. března 2010
|
|