|
|
|
|
|
|
|
(1931 – 1989)
THOMAS BERNHARD
|
|
|
se narodil v holandském Heerlenu u Maastrichtu. Téměř od narození ho vychovávali vídenští prarodiče, jeho dědeček spisovatel Johannes Freumbichler se snažil vést jej k umění. Jeho mládí bylo poznamenáno pobytem v rakouských vzdělávacích zařízeních; v letech 1943 – 1945 pobýval v salcburském internátu, od roku 1945 pak navštěvoval Humanistické státní gymnázium v Salcburku. Prodělal těžký zánět pohrudnice, takže trávil dlouhou dobu po různých léčebnách a sanatoriích, kde začal z nedostatku jiné zábavy intenzivně číst a psát. V letech 1952 – 1955 spolupracoval se salcburskými novinami Demokratisches Volksblatt, 1955 – 1957 navštěvoval tamější vysokou hudební a divadelní školu Mozarteum. Studoval zpěv a herectví. Hrál na housle. R. 1957 vyšla jeho první knižní publikace, svazek básní Auf der Erde und in der Hölle (Na zemi a v pekle), r. 1963 první prozaické dílo Frost (Mráz).
Ve svém díle reagoval na postupné odcizování člověka ve společnosti. Jeho protagonisté jsou často připraveni o veškerou chuť k životu, často uvažují o dobrovolném odchodu z něj – morbidita je nedílnou součástí autorova vidění světa. V rozhovoru pro německý týdeník der Spiegel jednou přiznal, že píše proto, aby nespáchal sebevraždu.
Od šedesátých let vytvořil rozsáhlé prozaické a dramatické dílo: romány Verstörung (1967, Rozrušení), Kalkwerk (1970, Vápenka), Korrektur (1975, Korektura), Beton (1982 Beton), kratší texty jako Wittgensteins Neffe (1982, Wittgensteinův synovec) a Holzfällen. Eine Erregung (1984, Mýcení). Posledními prozaickými díly byly romány Alte Meister (1985, Staří mistři) a Auslöschung. Ein Zerfall (1986, Vyhlazení. Rozpad).
Jeho první divadelní hra Ein Fest für Boris (1970, Slavnost pro Borise) byla uvedena v Hamburku v režii Clause Peymanna r. 1970. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla ve znamení celé řady úspěšných divadelních her - např. Minetti (1976), Immanuel Kant (1978), Der Weltverbesserer (1979, Světanápravce), Vor dem Ruhestand (1979, Před penzí), Am Ziel (1981, U cíle), Der Theatermacher (1984, Divadelník) a Ritter, Dene, Voss (1984). Bernhard je i autorem reflexí vlastních zážitků z dětství a mládí – Die Ursache. Eine Andeutung (1975, Příčina), Der Keller. Eine Entziehung (1976, Sklep), Der Atem. Eine Entscheidung (1978, Dech), Die Kälte. Eine Isolation (1981, Chlad) a Ein Kind (1982, Dítě) –, které byly česky vydány souhrnně r. 1997 pod názvem Obrys jednoho života.
R. 1988 uvedl vídeňský Burgtheater přes odpor nejvyšších vládních míst nedlouho před autorovou smrtí jeho hru Heldenplatz (Náměstí hrdinů, 1988), nemilosrdně odhalující rakouskou realitu v předvečer druhé světové války.
Thomas Bernhard zemřel 12. února 1989 v hornorakouském Gmundenu. Ve svém testamentu zakázal uvádění svých her v Rakousku, a to v jakékoli formě (kromě těch, které se již hrály). Tento zákaz se podařilo z iniciativy jedné privátní nadace v červenci 1998 zrušit
|
|
|
|