|
|
|
|
|
|
|
(1874, Jičín –1936, Vídeň)
KARL KRAUS
|
|
|
Karl Kraus se narodil v Jičíně v německy mluvící židovské rodině majitele papírny. Ještě než rodiče oslavili třetí narozeniny svého devátého dítěte, přestěhovali se do Vídně. Po vcelku neproblematickém dětství a mládí nějaký čas studoval práva a filosofii, ale lákalo ho divadlo: zkoušel se prosadit jako herec, režisér i kritik. Už jako pětadvacetiletý měl takové novinářské renomé, že mu šéf Neue Freie Presse nabídl vedení redakce fejetonu. Byl to příslib znamenité kariéry – list, o němž Stephan Zweig hlaholil jako o sídle „vznešeného kulturního úsilí“, byl nejprestižnějšími vídeňskými novinami. Jenže Kraus ono vznešené úsilí jaksi přehlédl: „Dávno jsem zjistil, že pro Neue Freie Presse jsem zralý, zato Neue Freie Presse není zralá pro mě,“ prohlásil a v dubnu roku 1899 vydal první číslo svého časopisu s cíleně ošklivou červenou obálkou a názvem Die Fackel (Pochodeň). Vydával a redigoval ji po celý život sám, jen zpočátku strpěl několik málo přispěvatelů, mezi nimi třeba Augusta Strindberga, Georga Trakla či našeho Josefa Svatopluka Machara. Fackel nevycházela pravidelně a mívala i různý rozsah, avšak do Krausovy smrti v roce 1936 vyšlo devět set dvacet dva čísel. Reprint všech čísel čítá dvanáct svazků a třicet tisíc stran, z nichž Kraus sám napsal zhruba devadesát procent.
Druhou, dnes významnější část Krausova díla tvoří esejistické, básnické a dramatické spisy. Za největší Krausovo dílo bývá považováno apokalyptické drama Poslední chvíle lidstva, tragédie o pěti dějstvích, v níž proběhne dvě stě devatenáct scén a vystoupí více než pět set postav. Kraus je především mistrem v odhalování deformací jazyka mediálně šířenými frázemi.
„Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalistika,“ tento Krausův aforismus se definitivně naplňuje v naší době, kdy svět projevuje „symptomy nemoci v domnění, že tu nemoc diagnostikuje.“
Poslední chvíle lidstva jsou především nelítostným protiválečným pamfletem, „šíleným kankánem lidské blbosti a surovosti“. Příchod války Kraus vytušil už z tupého obličeje císaře Franze Josefa. Německý císař Vilém II. Válku vyhlížel se zalíbením, a když vypukla, ve veselém rozpoložení ji nazval velkým mumrajem. Lepší výraz pro ty desítky tisíc vlaků napěchovaných miliony jásajících „moudrých voličů“, dopravovaných do proslulého mlýnku na maso jako žrádlo pro kanony, snad ani nebylo možné nalézt. Kraus pro takové vtipkování neměl pochopení a vyhlásil svou „válku proti všem válkám“. Jenže k jeho protiválečnému apelu se nikdo nepřidal. A tak osamocený Kraus po krátké počáteční odmlce vydával svou Pochodeň „podoben poslu ze starých rytin, který běží rozcuchán ulicí a v ruce drží list plný válek, moru, vraždění a bolestí, požárů a záplav a vykřikuje kolem sebe nejnovější noviny,“ jak napsal Walter Benjamin.
To, že Kraus za své aktivity neskončil přinejmenším ve vězení, vyplynulo spíš ze šťastných náhod než z logického běhu věcí, a je tedy třeba zdůraznit, že ono „krvavé blouznění“ napsal člověk vskutku statečný, který se nebál vyslovit své rozhořčení bez ohledu na možné následky.
„Bílý velekněz pravdy, křišťálový hlas, v němž sídlí ledový dech boží, hněvivý mág, jemuž pod plamenným pláštěm řinčí blankytný pancíř válečníkův“, tak Krause viděl Georg Trakl. František Xaver Šalda zase spatřil v Krausovi „proroka, jímž se stal z veliké zhrzené lásky k člověku“. Kraus ovšem nebyl jen pamfletista a prorok, nýbrž také velký básník vedený především samotným jazykem, jehož čistota se mu stala garantem mravnosti. Obnažení dvojznačného užívání řeči bylo vedle válečných hrůz hlavní pružinou Krausova hněvu.
Krausova činnost však byla mnohostranná, jen jeho skvělá aforistika mu zajišťuje přední místo v dějinách německy psané literatury. Také mu patří klíčová úloha v duchovních dějinách předválečné Vídně, posedlé tématy jako prostituce, volná láska, kriminalita, promiskuita, homosexualita, umělec a společnost: to vše se Krausovi, nesmiřitelnému bojovníku proti mravní prudérii, stalo námětem pro jeho tvorbu. Vyjadřoval se snad ke všem velkým duchovním objevům doby – erotika pro něj byla a zůstala zásadně duchovním principem, silně nedůvěřoval psychoanalytikům, velice obdivoval Adolfa Loose s jeho nenávistí k ornamentu, podporoval řadu umělců (Georga Trakla, Petra Altenberga) a s některými, především s Oskarem Kokoschkou, se důvěrně přátelil.
Jestliže psychoanalýze upíral vskutku vědecký základ a považoval ji spíš za umění řečové hry (popouzela ho zejména teze, že umění je sublimací sexuálního pudu), nepřestal se o ni a především o jejího hlavního mága zajímat. Podobně se proměňoval Krausův pohled na ženy. Silně antifeministické výroky na stránkách Pochodně z první dekády dvacátého století se kolem roku 1912 podstatně zmírnily a Kraus na ženách stále víc oceňoval jejich komunikativnost a vstřícnost (zřejmě především díky vztahu ke krásné Heleně Kannové a k velké celoživotní lásce, české baronce Sidonii Nádherné) a také tvůrčí schopnosti (uznání opakovaně projevované Else Lasker-Schülerové). Po konfliktu se zakladatelem sionismu Theodorem Herzlem se veřejně zřekl židovské víry a mezi lety 1911 a 1923 dokonce vstoupil do katolické církve (kmotrem mu byl Adolf Loos). Později opustil i církev - pro nesouhlas s její politikou.
Svébytnou kapitolou byly Krausovy přednášky, později doplněné také jeho vlastním konceptem divadla poezie. S obojím se opakovaně seznámili i diváci v českých zemích: v Praze, Brně, Ostravě i v Teplicích. V divadle poezie Kraus u malého stolku na jevišti hrál celé hry či jejich úpravy. Kromě několika fascinujících zvukových záznamů nám dnes Krausova vystoupení připomínají jen vzpomínky elektrizovaných posluchačů. Z čistě technického hlediska šlo o výkony až nepochopitelné už vzhledem k enormní fyzické náročnosti, vždyť sály obvykle mívaly kapacitu přes pět set míst. A nezůstalo jen u činoherních či básnických textů (recitoval například Shakespearovy sonety ve vlastních překladech). Tento nesmlouvavý kritik všeho pokleslého se vydal i na pole operetní. Z celého Krausova díla je to položka zdánlivě nejabsurdnější, vždyť to není tak dávno, co byla opereta dle všeobecného mínění považována za metaforu pokleslosti měšťácké kultury.
V únoru 1926 předvedl Kraus šokovanému obecenstvu Offenbachovu slavnou parodii Modrovous, na konci roku pak vystoupil s tvrdou satirou na generály, s Velkovévodkyní z Gerolsteinu. A následovaly další: dvanáct Offenbachových operet v celkem sto čtyřiadvaceti představeních. Představa takové interpretace operety se zdá být naprosto kuriózní až absurdní; nejen proto, že všechny role interpretoval sám, nýbrž i proto, že nebyl školený hudebník a neuměl dokonce ani noty. Měl ale poměrně zvučný a především vytrvalý tenor, jímž prováděl svůj unikátní Sprechgesang. Doprovázet ho na klavír musela být perná práce, která ležela na bedrech několika vynikajících klavíristů
Samozřejmě se vnucuje otázka, co Krause na operetě zaujalo. Šlo mu o pospojování jinak nespojitelného, o pohádkovost, tajemnost, nepřirozenost, nesmysl, nelogičnost, o konstruování světa na zákonech chaosu, neboť chaos je „dýmem rodícím nové myšlenky“. Chtěl vytvářet snový svět jako protiváhu kauzálního světa moderního.
My v Čechách máme dobré důvody znát osobnost a dílo Karla Krause; muže, který se považoval za svědomí Vídně, Rakouska a celé Evropy. Karl Kraus, ač nazýván nejvídeňštějším ze všech Vídeňanů, prožil v Čechách nezanedbatelnou část svého života. Zámek ve Vrchotových Janovicích by mohl být jedním z poutních míst středoevropské kultury – Sidonie Nádherná zde kromě Krause hostila Rainera Maria Rilkeho, Adolfa Loose, Maxe Švabinského, Annu a Herbertu Masarykovy, Karla Čapka, Viktora Strettiho, biskupa Antonína Podlahu a mnohé další.
Karl Kraus zemřel před pětasedmdesáti lety, jež přinesly potvrzení jeho aforismu, že ďábel je optimista, pokud si myslí, že může lidi udělat ještě horšími.
Text čerpá z článku Jana P. Kučery uveřejněného 26. ledna 2009 na http://www.literarky.cz/civilizace/89-civilizace/365.
|
|
|
|